ENDEFR
facebook

Vyhledávání

První pražská defenestrace a dobové Čelákovice

2

Ani rok 2019, ač následuje bezprostředně po loňských „osmičkových“ akcích, není významných jubilejních výročí zcela prost. V polovině března silně rezonovala připomínka konce tzv. druhé republiky a vzniku Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939. Jistě ještě mnohem okázalejší akce nás čekají v listopadu u příležitosti oslav hladkého konce více než čtyřicetileté vlády autoritativního komunistického režimu v Československu (1989). Mezi těmito jubilei se jako pověstná chudá popelka v koutku krčí neděle 30. července 1419, o níž se letos (zatím?) nepřeslechnutelně mlčí, snad v reakci na přebujelé povinné oslavy tohoto data za komunistické éry, jejíž propaganda vykouzlila z husitů vlastní ideologické předchůdce. Další významné události mají tu smůlu, že z důvodu neshody na jejich dataci není zřejmé, kdy si je připomínat. Letos by například teoreticky mohly vypuknout velkolepé oslavy rovného tisíce let od připojení Moravy k Čechám, kdy kníže Oldřich vyhnal z moravských hradišť polské posádky. Jenže na dataci se historici neshodnou, kromě roku 1019 bývají uváděny i roky 1020 či 1029.

Není nic zvláštního na tom, že o dění v Čelákovicích za onoho osudného dne, kdy rozjančený dav svrhl z oken pražské novoměstské radnice zdejší konšely a další přítomné osoby, nejsou žádné konkrétní informace. Přitom máme tu nepopiratelnou výhodu, že se zde dochovala městská pamětní kniha (1366 – 1557), což není pro toto období úplně běžné. Ovšem v knize scházejí zápisy příznačně právě z let 1420 až 1444. Navzdory tomu je možno něco z tehdejších dějů alespoň poodhalit. Pro lepší porozumění tehdejší situaci je třeba se vrátit o pár desetiletí nazpátek a podstatně rozšířit zorný úhel našeho pohledu. I tak je nabíledni, že natolik komplikovanou problematiku, jakou je vznik a vývoj husitství, není možné na několika řádcích jednoduše vystihnout a není to ostatně ani cílem tohoto textu. Tím je připomenutí výročí první pražské defenestrace a pokus o shrnutí dostupných informací o dění v tehdejších Čelákovicích.

Nestabilní doba

Když roku 1377 papež Řehoř XI. přesídlil z Avignonu, kde nástupci svatého Petra již skoro sedmdesát let úřadovali, zpět do Říma, vypadalo to na konec avignonského zajetí papežů. Jenže již o rok později zemřeli jak papež, tak císař Karel IV. Lucemburský. Navíc volba nového papeže v Římě proběhla pod silným nátlakem a v důsledku vedla ke zvolení protipapeže a vzniku papežského schizmatu. Situace, kdy se dva (po pisánském koncilu v roce 1409 dokonce tři!) papežové vzájemně dávali do klatby včetně všech přívrženců protivné strany, nastolila legitimní otázku, zda je církev vůbec ještě schopná vést věřící po pravé cestě ke spáse. Svou roli při růstu napětí ve společnosti vedle schizmatu sehrály též zápas o převahu mezi světskou a duchovní mocí, citelný pokles počtu obyvatel v důsledku morových epidemií či dlouhodobé vojenské konflikty, jako byla stoletá válka mezi Francií a Anglií (1337 – 1453). Ani v českých zemích nebyl klid, dokladem budiž třeba ostrý spor krále Václava IV. Lucemburského s pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna (který stál roku 1393 život arcibiskupova generálního vikáře Johánka z Pomuka, později známého jako sv. Jan Nepomucký), vražda čtyř králových rádců na Karlštejně v roce 1397 či dočasná zajetí krále šlechtou a příbuznými. Neúnosně se v zemi rozmohlo nerespektování práva a rostla kriminalita (tlupy lapků, násilné mimosoudní vyřizování pří), zvyšovalo se daňové zatížení, vznikaly národnostní třenice mezi Čechy a Němci ve městech. To vše bylo tehdy chápáno jako narušení odvěkého řádu, přičemž cestou k nápravě mohla být pouze reforma církve a společnosti. A se svou vizí reformy vystoupili také Jan Hus a další pražští univerzitní mistři.

Zásadní součástí reformy byla náprava církevních poměrů, neboť dobová církev si mj. libovala ve vnější okázalosti, nedodržovala celibát, ignorovala chudobu, dopouštěla se svatokupectví i mnohoobročnictví. Většinu myšlenek pražští reformisté přejali z díla Jana Wyclifa (†1384, anglický filosof a teolog), které dále rozvinuli. Církev měla hlavně vést věřící ke spáse, neangažovat se v mocenských půtkách se světskou mocí, zůstávat chudou a její nadbytečný majetek měl být sekularizován (čehož se šlechta později ochotně ujala). Jádrem sporu s církví se ukázala otázka autority, kdy reformisté jednoznačně nadřadili Kristova nařízení nad institucionální rozhodnutí církve, což ovšem odporovalo úloze, jíž si tehdejší církev ve společnosti nárokovala. Navíc církev zřetelně rozeznala i nebezpečí šíření reformních myšlenek schopnými kazateli mezi lid.

Jan Hus a jeho souputníci (namátkou Jakoubek ze Stříbra, Jeroným Pražský ad.) dokázali vztáhnout myšlenkové výsledky učených teologických debat na dobovou situaci a současně je pomocí kázání srozumitelně představit širokým vrstvám společnosti. K jejich prosazení bylo třeba získat i podporu mocných, což se sice zpočátku dařilo, ale později ztratili čeští reformisté jak přízeň církevních hodnostářů (pálení Wyclifových knih, církevní klatby), tak králova dvora (odpustkové bouře). Církev svůj odlišný pohled na cestu k reformě demonstrovala prohlášením učení Jana Wyclifa za herezi a stoupenců jeho myšlenek za kacíře. Hus, přestože tlačen církevním koncilem v Kostnici k odvolání Wyclifových bludů, rozhodl se nezradit svou pravdu, protože by tím jednak ohrozil spásu vlastní duše a jednak by zklamal své přívržence, které tuto pravdu učil. A tak skončil Jan Hus 6. července 1415 na kostnické hranici, následován o necelý rok později Jeronýmem Pražským.

Reakcí na jejich upálení byla v Čechách vlna protestů, odmítajících prohlášení koncilu o wyclifsko-husitské reformě za kacířství. Nejvyšší pražský purkrabí Čeněk z Vartenberka, následován řadou dalších šlechticů, na rožmberských panstvích (jako poručník nezletilého Oldřicha II. z Rožmberka) přikázal kněžím podávat z kalicha, začalo vyhánění katolických kněží z far a jejich výměna za duchovní podávající podobojí. Symboly odporu se stali mučedník Jan Hus a kalich. Revolta byla zatím pod kontrolou husitské šlechty ve shodě s univerzitou a královským dvorem, to se ale začalo měnit roku 1419, kdy v únoru král Václav IV. přistoupil k restauraci náboženských poměrů v Praze a vrátil katolíkům všechny farní kostely vyjma tří. Od velikonoc téhož roku začali stoupenci Jana Husa na jihu, jihozápadě a východě Čech organizovat masově navštěvované poutě na hory.

Revolta přerostla v revoluci v neděli 30. července 1419, kdy kněz Jan Želivský vyzval po ranním kázání účastníky mše, aby přijali krev a tělo Páně až v kostele sv. Štěpána, odkud byli před půl rokem vypuzeni. Po násilném vniknutí do kostela a posilnění hromadným podáváním svátosti vyzval Želivský k osvobození bratří vězněných na novoměstské radnici, kde se mezitím sešlo několik konšelů. Není zřejmé, kdo první vyhrotil situaci, ale jisté je, že útočníci vnikli na radnici a svrhli z oken purkmistra, dva konšely, rychtářova zástupce, pět obecních starších a jednoho pacholka. Čekaly na ně nastavené sečné zbraně, do té doby ukryté pod oděvy – evidentní indicie naznačující plánovanou přípravu celé akce předem. Další konšel byl zabit v mučírně, stal se tak jedenáctou obětí řádění davu. Kvapem svolaná novoměstská obec zvolila čtyři hejtmany a obsadila radnici, věže i brány domobranou a čekala na reakci. Ta byla velmi mírná - vzbouřená obec se formálně panovníkovi pokořila a ten ji tři dny po defenestracipotvrdil. Ale již 16. srpna král skonal na mrtvici a hnutí Husových stoupenců již nestála v cestě státní moc - začaly útoky na kláštery a zintenzivnilo se vyhánění katolických farářů i řeholníků, sakrální objekty prošly násilnou obrazoboreckou očistou, byl zabírán církevní majetek. Husitské války vypukly naplno.

Něco o Čelákovicích

Nedostatek informací z dob husitských válek vybízí k šířeji pojatému ohlédnutí do čelákovické minulosti. Již pouhý výčet držitelů zdejšího zboží nabízí učebnicový průřez elitami tehdejší společnosti, Čelákovice patřily nejprve ke knížecím, posléze královským statkům, následovaly církevní instituce (cisterciácký klášter v Sedlci u Kutné Hory, kapitula v Sadské), aby pak bohaté měšťanské rody (Rokycanští z Okoře, z Cách) vystřídala šlechta (mj. Škopkové z Dubé, z Michalovic, Tovačovští z Cimburka, Krajířové z Krajku). Po kapitule v nedaleké Sadské, která byla roku 1362 přesunuta ke kostelu sv. Apolináře v nedávno založeném Novém Městě pražském, je dalším známým držitelem František Rokycanský z Okoře.

Ten pocházel ze staroměstského rodu, který do Prahy přišel patrně již koncem 13. století z Rokycan. Menhart Rokycanský půjčoval peníze již králi Janu Lucemburskému, Mikuláš Rokycanský poslední vůlí založil klášter sv. Ducha řádu benediktýnek na Starém Městě pražském. František Rokycanský kolem poloviny 14. století získal a přestavěl hrad Okoř a začal být titulován jako František Rokycanský z Okoře (doloženo poprvé roku 1361). Rod stoupal ve vážnosti natolik, že podle několika zmínek v literatuře se Kristina Rokycanská údajně dokonce stala na přelomu padesátých a šedesátých let 14. století třetí manželkou (dle jiných zpráv pouze milenkou)posledního polského krále z rodu Piastovců Kazimíra III. Velikého (†1370). Jde s největší pravděpodobností jen o legendu, jindy je ve stejné roli uváděna Kristina z Prahy či Kristina Česká. Jisté je, že roku 1368 František z Okoře ustanovil v čelákovickém kostele Nanebevzetí Panny Marie (postaveném již kolem roku 1200)za kněze Herolda z Kralovic, nejstaršího jménem nám známého zdejšího kněze. František z Okoře zemřel zřejmě v letech 1381 nebo 1382, od té doby figurovala v  městské knize jako majitelka Čelákovic vdova po něm Markéta se synem Janem mladším z Okoře.

Na samém přelomu čtrnáctého a patnáctého století se městečko dostalo do rukou dalšího pražského staroměstského patricijského rodu z Cách, jmenovitě Jana z Cách, který však asi již roku 1401 zesnul. Po roce 1406 vlastnil zdejší zboží Jindřich Puš z Cách, který v okolí získal i další majetek – Mochov a Jenštejn. Podle dvou dobových kronik Jindřich Puš přijal za vlastního a vychoval syna své sestry Prokopa, od roku 1426 duchovního správce táborské polní obce, známějšího jako Prokop Holý či Prokop Veliký (†1434 Lipany). Právě Jindřich Puš vlastnil Čelákovice nejspíš až do roku 1420, tedy i ve chvíli první pražské defenestrace. Uvedeného roku 1420 naše městečko opět změnilo majitele – stal se jím údajně Beneš z Vartenberka (držel i nedaleký Jenštejn).

Beneš je ovšem velmi tajemnou postavou, které se týká jedna místními historiky opakovaná nepřesnost, totiž že byl bratrem Škonky z Vartenberka, manželky Aleše Škopka z Dubé a dcery Petra z Vartenberka a na Kosti. Ale o tom, že by zemský sudí Petr měl nějakého syna, není známa žádná zmínka, pravděpodobně měl pouze dcery Elišku, provdanou za Jana z Kunštátu a Poděbrad, a výše uvedenou Škonku. Navíc pokud by měl syna, těžko najít věrohodný důvod, proč hrady Kost, Dražice a další majetek (např. Lysou nad Labem) odkázal jen manželce a dcerám. Ani varianta, že Beneš byl synem Petrova bratra Markvarta (†1392), který vedl boj proti hornolužickým městům a byl zajat zemskou hotovostí svolanou králem Václavem IV., není pravděpodobná, známa je jen jedna jeho dcera Kateřina, doložená roku 1406 jako jeptiška. Vhodnějšími kandidáty na ztotožnění se jeví v předmětné době žijící Benešové z Vartenberka z děčínské větve, strýc a synovec. Dokonce dle jedné zmínky v literatuře je jako majitel blízkého Jenštejna do roku 1433 výslovně uveden Beneš z Vartenberka na Jablonném.

Co o „čelákovickém“ Benešovi traduje regionální literatura? Že byl katolického smýšlení, což dokládá zmínkou v městské pamětní knize o uschování kostelních cenností pro tehdejší situací znepokojené sousedy z Kojetic, Čakovic, Kobylis, Předboje a Nové Vsi. Problém je však v tom, že tato zmínka je jediná uvádějící jako pána v Čelákovicích pana Beneše, ale o Vartenberku zde není ani slovo. Ostatně první místní historik Antonín Ferles Beneše z Vartenberka mezi majiteli Čelákovic vůbec neuvádí (1865), jeho syn Bohumil Ferles opatrně formuluje možný majetkový vztah (1904) a J. V. Prášek (1913) již Beneše sice jako vlastníka uvádí, ale dokládá to jenom výše uvedenou problematickou zmínkou v městské pamětní knize. August Sedláček (1927) příznačně o Benešovi mlčí jak v případě Čelákovic, tak Jenštejna. Vše nasvědčuje tomu, že původní (a dlužno dodat, že hodnověrně znějící) spekulace, která si všimla shodných majitelů Jenštejna a Čelákovic jak v předchozí éře (Jindřich Puš z Cách), tak v té následující (Aleš Škopek z Dubé), opatrně uvedla Beneše jako možného či pravděpodobného vlastníka i v mezidobí. Běh času poté otupil opatrnost ve formulacích a Beneš se postupně stal „jistým“ majitelem zdejšího zboží. Problematika si každopádně vyžádá ještě v budoucnu podrobné bádání.

Na počátku husitských válek byla revoltujícími Pražany obsazena (a zřejmě až do konce bojů držena) blízká opevněná sídla: roku 1420 dočasně hrádek v Brandýse nad Labem a roku 1421 znovu Brandýs nad Labem a navíc Stará Boleslav a Toušeň, odkud po úspěšném třídenním obléhání v polovici dubna pokračovali kališníci vedení Hynkem Krušinou z Lichtenburka směrem k Českému Brodu, čili přes Čelákovice. Ty však v pramenech ani v literatuře nejsou v souvislosti s tímto tažením vojsk zmiňovány, a to ani později k roku 1424, kdy se Jan Žižka vymanil z obleženého Kostelce nad Labem a jeho ústup východním směrem po pravém břehu Labe byl sledován z břehu opačného jeho protivníky, kteří opět prošli skrze Čelákovice. Avšak i přes chybějící písemné doklady je patrné, že zde husitské války zanechaly svou stopu.  Oporou pro tuto myšlenku je nejen zmínka z městské pamětní knihy o spáleném „městišti“ mlýna, ale zejména archeologický výzkum provedený bývalým ředitelem čelákovického muzea Jaroslavem Špačkem v sedmdesátých letech minulého století v rámci rekonstrukce tvrze. Výzkum odhalil vrstvu spálených dřev datovaných průvodní keramikou do počátku 15. století, i když přesný rozsah škod neznáme.

Víme ale, že zde roku 1433 faráře podával Aleš Škopek z Dubé, k jehož statkům v průběhu let náležely mj. Dražice, Kostelec nad Labem či Jenštejn. Zemřel patrně roku 1434 či 1435 a dle zmínek v historické literatuře právě za jeho držení byla část městečka s mlýnem, tvrzí a kostelem vypálena jako následek vyhrocení sporu s mocným katolickým sousedem Janem III. z Michalovic (zvaným též Jan starší či prostě Michalec). Aleš Škopek totiž od čáslavského sněmu v roce 1421 vystupuje jako stoupenec kališníků. Jan Michalec zemřel již roku 1425, nicméně před svou smrtí ve spolupráci s Mikulášem Zajícem z Házmburka a Kosti opravdu dobyl Alešův majetek, totiž hrad Dražice. O Čelákovicích se v této souvislosti nemluví. Uvedená hypotéza ohledně příčiny vypálení části Čelákovic není nemožná, má ale jistá úskalí. Michalec od roku 1421 neovládal jižní část svého dominia (Brandýs, Starou Boleslav a Toušeň, viz výše) a tudíž čelákovickému pánu, ať jím byl kdokoliv, nebyl sousedem. Navíc Aleš z Dubé je v Čelákovicích zmiňován až k roku 1433, kdy byl již Michalec 8 let zvěčnělý. Na druhou stranu nelze vyloučit, že Aleš získal zdejší zboží mnohem dříve a pokud dalším bádáním zaštítěni opustíme nepříliš prokázanou držbu Benešem z Vartenberka, mohlo k požáru části Čelákovic dojít z důvodu výše uvedeného, snad v roce 1424.

Po Alešově smrti zdejší zboží nabyl Bohuněk z Klinštejna, spojený s pány z Dubé rodinnými vazbami, neboť manželkou Alešova bratra Jindřicha byla Eliška z Klinštejna. Také Bohuněk vlastnil v širším okolí další majetky, např. Kostelec nad Labem, Mochov či Kokořín. V Čelákovicích nechal po husitských válkách znovu vystavět mlýn, který následně daroval jako dědičný majetek Václavu Bukalovi. Bohuněk z Klinštejna zemřel roku 1460, ale již předtím byl jako další držitel Čelákovic zmíněn Jindřich II. Kruhlata z Michalovic (†1468), za nějž se naše městečko stalo součástí panství Brandýs nad Labem. Ale o tom zase někdy jindy...

Jan Hergesell, Městské muzeum v Čelákovicích



Seznam použitých pramenů a literatury:

Čelákovice: Pamětní kniha 1366 – 1557, digitalizovaná na webu ebadatelna.soapraha.cz.

ČORNEJ, Petr – Reforma a revoluce, in: CERMANOVÁ, Pavlína, NOVOTNÝ, Robert, SOUKUP, Pavel (eds.) – Husitské století, Praha 2014.

ČORNEJ, Petr – Prokop Veliký, in: Husitské století, Praha 2014.

FERLES, Antonín – Paměti královského komorního města Čelakovic, nepublikovaný rukopis z roku 1865 uložený ve Sbírce Městského muzea v Čelákovicích pod inv. č. H 16844.

FERLES, Bohumil – Paměti královského komorního města nad Labem Čelakovic, nepublikovaný rukopis z roku 1904 uložený ve sbírce MMČ pod inv. č. H 16842.

FERLES, Bohumil – Stručné dějiny královského komorního města Čelákovic, Čelákovice 1908.

HEBER, František Alexandr – České hrady, zámky a tvrze, díl čtvrtý Střední Čechy, Argo 2012.

HŮRKA, Martin – Stavební aktivity pražských měšťanů na svých venkovských statcích ve středověku, diplomová práce 2009 uložená ve Sbírce MMČ pod inv. č. H 128776.

CHOURA, Luboš, VLASÁK, Emanuel – Z dějin města Čelákovic, časopis TOS 1958 – 1959.

KAŠPAR, Jaroslav – Z historie našeho města, časopis Zpravodaj města Čelákovic 1984 – 1985.

KAŠPAR, Jaroslav – Z dějin Čelákovic, časopis TOS 1990.

MACEK, Josef – Prokop Veliký, Praha 1953.

MERHOUT, Cyrill – Jenštejn, hrad a městečko, in Časopis společnosti přátel starožitností, 1900.

NOVÝ, Miroslav, NOVÁ, Eliška – Tvrz čp. 464. Standardní stavebněhistorický průzkum 2017, nepublikováno.

PRÁŠEK, Justin Václav – Brandejs nad Labem. Město, panství i okres, díl třetí, svazek první, Brandýs nad Labem 1913.

SEDLÁČEK, August – Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl desátý, vydání třetí Praha 1997.

SEDLÁČEK, August – Hrady, zámky a tvrze Království českého, díl patnáctý, vydání třetí Praha 1998.

SOUKUP, Pavel – Jan Hus, in: Husitské století, Praha 2014.

ŠMAHEL, František – Husitská revoluce, díl třetí, druhé vydání Praha 1996.

ŠPAČEK, Jaroslav – Čelákovická tvrz, in Středočeský sborník historický 9, 1974.

ŠPAČEK, Jaroslav – Čelákovická tvrz, in Archaeologia historica 2, 1977.

ŠPAČEK, Jaroslav – Čelákovická tvrz. Stručná historie a její rekonstrukce. Čelákovice 2002.

UHLÍŘ, Zdeněk – Církev, náboženství a měšťané v Čelákovicích v době předhusitské, in Studie a zprávy 1986, Brandýs nad Labem 1988.

VLASÁK, Emanuel – Polabské město Čelákovice, Čelákovice 1991.


Výročí 1419

1

1

Novodobé národy vyrostly na mýtech, aneb my všichni jsme husiti a třikrát běda těm, kteří nejsou. Snímek reprodukce obrazu Josefa Koudelky Potomci husitů 28. října 1918 ze Sbírky Městského muzea.
 
3

3

Meč datovaný do druhé poloviny 14. století a nalezený ve Staré Boleslavi. Snad zde byl ztracen při husitských válkách ve století následujícím. Sbírka Městského muzea.
 
2

2

Až mrazí z myšlenky, kolik katolických hlav tento řemdih názorně přesvědčil o pravé cestě ke spáse... Dobová chladná zbraň ze Sbírky Městského muzea.
 
 
23.7.2019 9:45:48 | přečteno 472x | muzeumcel
 
load