ENDEFR
facebook

Vyhledávání

Významný muzeolog k problematice vyřazování z muzejních sbírek

Ad: Podivné nakládání se sbírkovými předměty v čelákovickém muzeu

 

Svým vyjádřením k článku Jaroslava Špačka v Čelákovickém fóru se nechci ani náhodou stavět na tu či onu stranu v diskusi o  sbírkotvorné činnosti Městského muzea v Čelákovicích. Především proto, že už jsem se v minulosti k tomuto problému vyjádřil, ať už jako metodik odboru muzeí a galerií Ministerstva kultury anebo jako vedoucí kontrolní skupiny, provádějící kontrolu dodržování zákona o ochraně sbírek v čelákovickém muzeu. Navíc bych byl okamžitě nařčen, že jedné straně z nějakých "spikleneckých" důvodů straním, protože tak už to v čelákovických polemikách, kde na jedné straně stojí Jaroslav Špaček, vždy bývá.  Proč tedy toto vyjádření? Protože jsem přesvědčen, že má-li mít veřejná diskuse o jakémkoliv problému smysl, měly by se nejprve účastníci diskuse seznámit s podstatou problému, s pravidly nebo dokonce zákony, které je nutné dodržovat atp. Pokud se to nestane nejde o diskuzi, ale o překřikování a "pravdu" určuje spíše oblíbenost, řečnický um či postavení diskutujících, kteří na svou stranu strhnou více posluchačů. To je ovšem živná půda pro manipulaci, demagogii, obratné šermování s polopravdami, podsouvání zlých úmyslů...

         Sběratelství vs. odborná sbírkotvorná činnost

 

Sbírkotvorná činnost muzeí je činností výsostně odbornou. Není to totéž, co sběratelství. Ne, že by sběratelství nebylo často také odbornou činností, ale nemusí jí být. Jako sběratel mohu např. sbírat "věci kulaté a červené", nemusím k tomu mít žádnou kvalifikaci, sbírám, protože se mi takové věci prostě líbí. I tak může vzniknout zajímavá sbírka. Dlouho to takhle chodilo i ve veřejných muzeích, zvláště těch menších. Než došlo k jejich profesionalizaci, pracovali v nich dobrovolníci, amatérští sběratelé.  Někteří shromáždili pozoruhodné sbírky, jiní, bohužel, zanášeli muzea vším možným, většinou to bylo tak napůl... Podle, zdánlivě bohulibé, zásady - není třeba nějak zvlášť přemýšlet, k čemu nové přírůstky jsou, hlavně, že ty věci budou zachráněny,  jednou se na ně podívají odborníci a třeba nám budou vděčni. Bylo by hloupé tento přístup odsuzovat, protože byl v mnoha případech jediný možný, do muzeí se dostala spousta pozoruhodných věcí a byly založeny velmi slušné sbírky. Klasickému českému vlastivědnému muzeu, kterým je i to čelákovické, je dnes v průměru 100 let a minimálně 50 let tvořilo sbírku výhradně tímto způsobem a protože profesionalizace probíhala postupně, tak v některých oborech ještě mnohem déle. Stinnou stránkou tohoto vývoje bylo, že muzea - jedno více, druhé méně - byla zanášena balastem.  Aby bylo jasné, co tímto slovem myslím -  většinou nejde o vyložené nesmysly, konec konců každý předmět si nese nějakou vypovídací hodnotu, ale jde o věci, které byly do sbírky zařazovány bez nějakého hlubšího záměru s tím, že "jednou se na to někdo podívá, hlavně, že to je zachráněno".  Zkusme si ale představit, jak by při zachování tohoto přístupu vypadala muzea za dalších 100 let.  Proto musel být tento přístup opuštěn. Postupně i malá vlastivědná muzea byla profesionalizována, vlastníci veřejných  sbírek (stát, kraje a města) tak mají k dispozici odborné instituce-muzea. Ta odbornost je nezbytná pro:

  • tvorbu sbírky

  • ochranu sbírek před krádežemi a nepříznivými vlivy prostředí

  • správu sbírky (evidence, inventarizace, vyřazování, uložení v depozitáři)

  • využívání sbírky pro veřejnost formou muzejních výstav, muzejních programů, muzejních publikací a práce s veřejností

 

Jakou odbornost musí muzeum splňovat pro optimální realizaci činností uvedených pod body 2-4 si dovede představit snad každý - znalost legislativy,  znalost principů ochrany, potřebných technologií, znalost požadavků na ochranu různorodé sbírky, znalost muzejního výstavnictví atp. Co si ale představit pod odborností potřebné pro tvorbu sbírky? Je toho hodně, zmíním jen to nejdůležitější.

  • Schopnost formulovat záměr tvorby sbírky s ohledem na potenciální potřeby příštích generací (co by vlastně měly a chtěly vědět?).

  • Znalost oborů v nichž je sbírka tvořena (prehistorie, historie, etnografie, přírodní vědy atp.).

  • Znalost území, z nějž jsou převážně získávány sbírkové předměty.

  • Znalost terénních metod získávání sbírkových předmětů.

  • Schopnost koncipovat sbírku tak, aby umožnila získávat relevantní poznatky o přírodě a společnosti a interpretovat je veřejnosti, a příštím generacím umožnila co nejlépe dešifrovat minulé jevy a události.

  • Schopnost tvořit sbírku trvale udržitelným způsobem, t.j. realizovat sbírkotvorný záměr prostřednictvím optimálního počtu sbírkových předmětů prováděním  neustálé selekce sbírkových předmětů.

 

Selekce, selekce, selekce

 

Selekce je dnes považována za nejodbornější část muzejní činnosti. Rozlišujeme selekci prvotní a druhotnou. Prvotní probíhá před nabytím věcí muzeem - muzeum v souladu se svou zřizovací listinou zvažuje, zda předmět vůbec přijme, t.j. zda jej sebere, získá výzkumem, příjme jako dar nebo koupí. Protože je ale čas na tuto prvotní selekci vždy omezený a není vždy možné dojít k jednoznačnému rozhodnutí, muzeum  věc přijme, ta se stane majetkem vlastníka sbírky - a probíhá druhotná selekce, časově neomezená, probíhá dokonce i poté, co byl předmět zařazen do sbírky. Proč? Protože se rozvíjí poznání, zvyšuje se úroveň vzdělání, jsou k dispozici nové technologie zkoumání předmětů a může se modifikovat i sbírkotvorný záměr. Muzeum tedy nemůže, jak píše Jaroslav Špaček, "čestně garantovat dárci, že jeho dary budou zachovány ve sbírce na věky věků".  Nemůže platit, že "co muzeum zchvátí, nikdy nenavrátí", sbírka je živá, na jedné straně přibývá a na druhé ubývá - a mezi počtem sbírkových předmětů a kvalitou sbírky neexistuje přímá úměra.

 

Sbírkotvorná činnost

A tak už se všude na světě nemluví v souvislosti s veřejnými muzei o sběratelství, ale o tvorbě sbírek.  U nás, podle zákona z roku 2000,  muzea tvoří sbírky muzejní povahy, což jsou, podle téhož zákona, sbírky významné pro prehistorii, historii, umění, literaturu, techniku, přírodní nebo společenské vědy. Zákon ukládá zřizovatelům muzeí, aby ve zřizovací listině stanovili muzeu území, z kterého jsou převážně získávány sbírkové předměty do sbírky a obory, v nichž převážně sbírku tvoří. Mnohá muzea už také zpracovávají střednědobé koncepce sbírkotvorné činnosti. V definici muzea, kterou zákon uvádí, je pak řečeno, že muzeum shromažďuje přírodniny a lidské výtvory pro vědecké a studijní účely....a z vybraných přírodnin a lidských výtvorů vytváří sbírky, které trvale uchovává....  Tímto zákonem je povinno se řídit i čelákovické muzeum. Z toho plyne, že veřejné muzeum:

  • shromažďuje přírodniny a lidské výtvory ze stanoveného území a ve stanovených oborech, jak mu to ukládá zřizovací listina

  • z nich na základě odborné selekce vybírá a do sbírky zařazuje ty, které přispívají k tomu, aby sbírka byla sbírkou muzejní povahy, tedy významná pro....

  • zbylé přírodniny a lidské výtvory muzeum využije např. jako studijní materiál (lze používat i destrukční výzkumné metody), pro prezentaci a různé výukové programy, jako doprovodnou dokumentaci ke sbírce - anebo se jich zbaví

 

Vyřazování ze sbírek a jak musí probíhat

 

Moderní, odborná tvorba sbírek není hromaděním předmětů, ale pečlivě zvažovaným výběrem takových předmětů, které co nejvíce přispějí k tomu, aby sbírka byla významná pro...., aby sbírku zhodnocovaly. Pokud se do sbírky z jakéhokoliv důvodu dostaly předměty, které schopnost zhodnotit sbírku nemají,  třeba ty, získané v době amatérského sběratelství, měly by být ze sbírky vyřazeny, stejně jako ty, které se nevratně zničí nebo fyzicky dožijí, případně se ztratí.  To jsou také jediné důvody, pro které lze předmět ze sbírky vyřadit, z žádného jiného důvodu to možné není. Vyřazení by vždy mělo být aktem zkvalitnění sbírky, nikoliv jejího ochuzení.

Protože je vyřazování  velmi odpovědnou činností a případné chyby mohou být nenapravitelné, děje se podle pravidel uvedených v metodickém pokynu Ministerstva kultury. Především jde o to, aby o vyřazení nerozhodoval jediný člověk a aby se proces vyřazování dal v kterékoliv své fázi zastavit. Na procesu vyřazování se podílejí:

  • kurátor sbírky

  • poradní sbor pro sbírkotvornou činnost

  • ředitel muzea

  • vlastník sbírky (obvykle zřizovatel muzea) 

  • Ministerstvo kultury.

 Vyřazování je tedy poměrně komplikovaná činnost, na níž se podílí pět subjektů, které se navzájem kontrolují. Ředitel muzea vyřazování nenavrhuje (pokud není kurátorem některé podsbírky, což je v malých muzeích běžné), ani o něm sám nerozhoduje. Každoročně jsou ze sbírek českých, moravských a slezských muzeí vyřazovány tisíce předmětů, protože vyřazování je nepominutelnou součástí sbírkotvorné činnosti - a zvláště pak těch muzeí, v nichž z nějakého důvodu "přesluhovalo" amatérské sběratelství. A to je právě případ čelákovického muzea. Svědčí o tom protokoly z kontrol dodržování zákona, zápisy z prošetřování stížností na současné vedení muzea a další dokumenty z minulých let. Nikým nekontrolované hromadění nejrůznějších předmětů nutně muselo vést k problémům s evidencí a inventarizací sbírkových předmětů, které zvládnout nebylo v silách několika málo zaměstnanců. Problémy ještě více prohluboval svérázný, nikde jinde u nás nepraktikovaný způsob evidence archeologických fragmentů. To všechno je třeba napravit, což je práce obtížná, dlouhodobá a odborně náročná. Nelze vyloučit ani chyby. Ne úmyslné nebo z neznalosti, ale způsobené stavem sbírkové evidence, kdy k mnoha předmětům lze získat jen velmi málo informací, někdy dokonce nejsou žádné.  Na to má Jaroslav Špaček rozumné, logické řešení. V citovaném článku si posteskl, že "bohužel, v dnešní době nemá však již naše muzeum ve svých řadách, a to ani z pozice hlasu poradního, žádného z dřívějších pracovníků, který by se k získání a k důvodům zařazení předmětů do sbírek mohl objektivně vyjádřit".  To je, samozřejmě, chyba, zvláště, když přinejmenším jeden takový, kterého autor v článku tolik chválí - tedy on sám - by se této role mohl ujmout. Proč s ním tedy muzeum nespolupracuje? Znám Jaroslava Špačka, a proto vím, že to, zatím,  není možné, i když je to škoda.

Kdysi jsem napsal, že "je špatné, když muzeum sbírá cokoli je napadne, protože je to jeho záměrem, ale ještě horší je, když sbírá cokoli je napadne, protože žádný záměr nemá".   Nevím, co platilo pro čelákovické muzeum vedené Jaroslavem Špačkem, zda mělo či nemělo sbírkotvorný záměr - v každém případě sbíralo cokoli. Teď si s tím musí současné vedení nějak poradit - a čelit kritice toho, kdo to způsobil. Ach, jo!

 

RNDr. Jiří Žalman

emeritní ředitel odboru muzeí a galerií ministerstva kultury

21.2.2019 13:57:02 | přečteno 819x | muzeumcel
 
load