Hudební skladatel Jan Zach, světoběžný Čech s rodovými kořeny v Čelákovicích, si sotva mohl pomyslet, že jeho jméno jednou ponese škola, kde se nejen vyučuje hře na hudební nástroje a zpěvu, ale také kreslí a tančí a hraje divadlo, a že ještě za dvě staletí a deset let po jeho skonu vznikne komorní soubor s jeho jménem ve štítě. A vydrží hrát po tři desetiletí! I kdyby se bezmezná představivost snílka jen váhavě takového snu dotkla, naprosto by nemohla předpokládat, že Komorní soubor Jana Zacha založí nejen vzdělaný učitel, klavírista a skladatel, ale v jedné osobě i aranžér taneční hudby, kdysi okouzlený americkým swingem a školený Karlem Krautgartnerem. K tomu nepředvídatelnému činu došlo v roce 1983 v Čelákovicích zásluhou Bohumíra Hanžlíka, všestranného hudebníka, absolventa konzervatorních studií u Emila Hradeckého a zároveň výtvarníka a grafika ze školy Ladislava Leitgeba a Cyrila Boudy.

Nesourodost souvislostí byla pouze zdánlivá. Zachovské povědomí v Čelákovicích žilo díky učiteli, kronikáři a správci čelákovického musea Františku Vlasákovi a Bohumír Hanžlík jako nový ředitel Lidové školy umění Jana Zacha chtěl tradici rozvíjet. Uchopil Zachovy drobnější skladby jako melodicky bohatou, duchaplně zpracovanou hudební látku, jejíž slohová volnost přímo vybízela k dalšímu výkladu. Vytříbenost formy tu stála proti neotřelé zpěvnosti a bohatství obměn. Chromatické myšlení nepřekáželo melodické diatonice. Vrcholné baroko si tu podávalo ruku s klasicismem a ukazovalo dál.

Bohumír Hanžlík jako zkušený aranžér skladeb různých žánrů pro nejrůznější orchestrální obsazení i jako aktivní hudebník zasvěceně odhadl, že menší Zachova díla mohou dobře zaznít i v instrumentaci pro dechovou harmonii. Tu měl po ruce v nejlepších učitelích „své“ Zachovy hudební školy. Jako skladatel muzikálů, dětských baletů i rockové mše ale nemínil jen mechanicky přepisovat noty. Má-li skladba nově ožít, zaznít v nové sestavě nástrojů, nemůže zůstat v téže podobě. Rytmický puls, variační obměny, domýšlení náznaků tanečních synkop, melodické obraty v souvislostech jiné posluchačské zkušenosti – to vše vstupovalo do Hanžlíkových nových instrumentací Zacha s vtipem a s radostnou vynalézavostí a nabývalo nového zvukového tvaru. Koncertní provedení pak vždy přinášela nečekaná překvapení: Jak že jsou ty skladby staré? Proč se tak živá, nápaditá a svěží hudba ukrývá v archivech? Komorní soubor Jana Zacha tím ve svém zárodku rozvíjel dva autory: barokního a současného. Bohumír Hanžlík v muzikantské skromnosti nikdy neprozradil, kolik je v nově znějící hudbě jeho pokory a obdivu, ale i vlastního umu a nové invence. Oddaně sloužil Zachovi a brzy podobně i jeho současníkům a dalším starým českým mistrům. Pokud s vlastním souborem po svědomité přípravě oblékl smoking a vůbec vystoupil, pak jen v rytmicky nesnadných místech jako decentní dirigent.

RNDr. Jan Králík, CSc.