Jak to všechno začalo

Musíme se vrátit do druhé půli července roku 1966, kdy v ulici Vladimíra Majakovského ve východní části Čelákovic byla při provádění výkopu na pozemku pana Františka Zmeka nalezena kostra. Na místo se dostavili příslušníci SNB a místní lékař MUDr. Major, který konstatoval, že se jedná o kosterní nález uložený do země před časem delším, než zajímá bezpečnostní orgány. 

Na místě výkopu pro přípojku vody vedoucí do domu asi 15 metrů jižně a dále asi 8 metrů jihovýchodně k tehdejší prádelně bylo zjištěno, že se jedná o více než údajně jeden rozrušený hrob. Majitel vzal na vědomí upozornění, že jde o archeologický nález. Bylo s ním dohodnuto provedení záchranného archeologického výzkumu. Měl samozřejmě zájem, aby proběhl co nejrychleji, protože chtěl ve stavbě pokračovat. Ředitelství Archeologického ústavu, informované o situaci, pověřilo výzkumem autora tohoto příspěvku.

Prostor, kde bylo pohřebiště nalezeno, měl již v 18. Století název „Mrchovláčka". Do roku 1950 šlo o pole. Nachází se na mírně od jihu k Labi klesajícím přes dva a půl kilometru dlouhém svahu v nadmořské výšce kolem 188 metrů. Jeho povrch kryla vrstva hnědočerné ornice, pod ní pak následovala písčitá, místy hlinitopísčitá vrstva, do které byly hrobové jámy zahloubeny. Ve zmíněném roce 1950 zde tehdejší čelákovický závod Kovohutě začal budovat kolonii dělnických domků, jež zanedlouho dostala název Korea. V souvislosti s výstavbou byla otevřena jáma k těžbě písku o rozměrech asi 15 x 8 metrů, která toto pohřebiště narušila svým severním okrajem. Přitom podle pamětníků, tehdy zde pracujících, byly zničeny dva až tři hroby a kostry nově uloženy na bývalém starém hřbitově.

Od počátku bylo patrné, že se jedná o hroby z mladšího období a že pohřebiště souvisí nejspíše s některou raně středověkou či slovanskou osadou v okolí. Když se podíváme po terénu, asi jedenáct set metrů severozápadně leží nejstarší část města s četnými doklady osídlení již z raně středověkého období. Nachází se tam i stavba románského kostela z konce 12. století a tvrz stojící částečně na mladohradištních základech. Asi devět set metrů západním směrem, v okolí křižovatky dnešní Kostelní a Husovy ulice, bylo již několikrát narušeno řádové slovanské pohřebiště z 10. až 11. století. Doklady osídlení i pohřbívání z této doby nacházíme také ve vzdálenosti přes jeden kilometr severovýchodním směrem na katastru Sedlčánek. Další, i když zatím nečetné nálezy zlomků keramických nádob se našly ve vzdálenosti několika set metrů západním a jižním směrem. Z těchto dosavadních poznatků vyplývá, že sledovaný mikroregion nebyl ve slovanském období osídlen ojediněle.

V roce 1966 majitelem pozemku provedený zásah do severního okraje pohřebiště se stal podnětem k provedení záchranného archeologického výzkumu, během něhož se podařilo zjistit a zdokumentovat celkem jedenáct hrobových jam s kosterními pozůstatky dospělých jedinců. Již odkrytí prvních hrobů ukázalo, že se nejedná o normální řadové pohřebiště, ale že jde o pohřební ritus vybočující z běžných norem. To potvrdily i další odkryté hroby a získané poznatky vedly k závěru, že šlo o pohřby s projevy vampyrismu.

Co je to vampyrismus 

Nahlédneme-li do naučných slovníků, dozvíme se, že se jedná o víru ve vampýry či upíry, nebo úchylné sání krve. Pod heslem upír, též vampýr se uvádí, že ve slovanských i jiných pověstech jde o ducha zemřelého, který za noci vysává lidem nebo i zvířatům krev a tím je hubí. Bývá to duch čaroděje, člověka narozeného už se zuby, nekřtěňátka a podobně, který bere na sebe podobu velkého netopýra. Upír, jehož tělo v hrobě nehnije, zajde, teprve když se jeho srdce probodne kůlem. Pověra o upírech souvisí s lidovou představou, že se mrtví mohou vrátit na tento svět mezi žijící a že mohou opět nabýti jakéhosi života, napijí-li se lidské nebo zvířecí krve. Tolik nám zhruba říkají encyklopedie.

Vampyrismem se ve středoevropském měřítku zevrubně zabýval již ve 20. letech tohoto století náš etnograf František Wollman, který výsledky svého výzkumu publikoval v Národopisném věstníku českoslovanském. Autor sám shromáždil stovku informací z období konce 16. až počátku 20. století, kdy se s těmito přežitky setkával ještě na některých místech jihovýchodní, východní a severovýchodní Evropy. Výsledky jeho práce nám tak dávají možnost interpretovat tuto značně rozšířenou pověru na období historicky starší. Z pozdějších badatelů to byla předně dr. Zdenka Krumphanzlová z Archeologického ústavu ČSAV v Praze, která této problematice v šedesátých letech věnovala tři zásadní studie.

Dnes tedy můžeme říci, že „vampyrismus" je stará lidová pověra, podle které se vrací mrtvý z hrobu, aby pozůstalým nebo lidem z okolí škodil na životě nebo majetku. Tato pověra má počátky již v dávném pravěku a vznikla z animistických představ v myslích tehdejších lidí, tedy z víry v existenci nadpřirozených sil oživujících neživé a byla úzce spjata se strachem z mrtvých. Jak známo, v dřívějších dobách, při nižším stupni rozvoje společnosti a myšlení, si řadu jevů vyskytujících se v životním prostředí nedovedli tehdejší lidé logicky vysvětlit.

kdo byl upírem?

Co a jaké průvodní jevy vedly tehdejší lidi k tomu, aby někoho označili za upíra ? Mohly to být různé halucinace, těžké sny, zdánlivě mrtví, některé formy duševních chorob. Mohl to být i odlišný vzhled. Jiný byl například člověk s srostlým obočím, bez obočí, bez ochlupení v podpaží, nápadně zubatý, ten kdo se narodil se zuby, měl je dvěma řadami nebo mu čouhaly, ten, kdo měl neobyčejný tvar hlavy, velké drápy, pigmentové skvrny na kůži. Upíra pak prozrazovaly hlavně měkké, neztuhlé údy.
Nevysvětlitelné nákazy hubící lidi i zvířata vedly mysl tehdejších lidí k této pověře. A stejně tak řada různých nesnází, s nimiž se člověk setkával, vyvolávala vznik a potřebu různých protivampyrických obranných prostředků.

Vznikl jakýsi vampirický cyklus, jehož formy ve střední Evropě lze rozdělit do několika skupin:

• Revenant - tím byl nazýván mrtvý, který podle lidových představ vycházel opětovně z hrobu
• Vampýr nebo upír - nejrozšířenější forma. Jednalo se o mrtvého, který žvýká v hrobě své tělo, polyká části svého oděvu nebo prostěradla, do kterého byl zabalen. Způsoboval smrt nejprve příbuzných, později i vzdálenějších osob
• Mora - dusila a mořila lidi a zvířata ve spánku
• Vlkodlak - poslední typ vampyrického cyklu vznikl z představy, že lidé mají schopnost na sebe brát zvířecí podobu, v tomto případě vlka, a v ní škodit ostatním. Za moru a vlkodlaka byli považování někteří lidé už i za živa

Ohlédnutí do historie

Víme, že křesťanství do Čech začíná pronikat již od poloviny 9. století a že roku 845 přijalo křest čtrnáct českých knížat na dvoře východofranckého krále Ludvíka Němce v Řezně. V druhé polovině stejného století přicházejí byzantští misionáři Cyril a Metoděj a šíří slovanskou liturgii. Křesťanství se postupně upevňovalo a v roce 973 získává své pevné místo založením pražského biskupství. Na základě hodnocení všech historických souvislostí můžeme dnes říci, že již ve třicátých letech 11. století byl venkov církevně organizován, což se projevovalo i tím, že křesťané byli pohřbíváni na místech k tomu určených (hřbitovech). Přesto pohanské tradice do určité míry, především asi na místech odtržených od rušného života, dále přetrvávaly. Proto se ještě v 11. století setkáváme s dekrety vydávanými při různých shromážděních kléru a velmožů, které ukládaly pozůstatky pohanské modloslužby vykořenit, neboť, jak zapsal Kosma, „mnozí sedláci vždy ještě přiváželi tajně oběti ďasům a mrtvé pochovávali v hájích bůžkům pohanským zasvěcených a u mnohých kouzelníci a čarodějové větší vážnost měli, než kněží křesťanští". To asi vedlo roku 1039 knížete Břetislava I. k vydání dekretu, kterým stanovil „zvláštní řád správy životní", týkající se zejména některých zbytků pohanských zvyků v Čechách, a ukládá svému hrdelnímu správci řádně potrestat velkými peněžitými tresty ty, kdo by mrtvé pochovávali v hájích nebo na polích.

Jak se zdá, vypudit pohanské zvyky z myslí prostých lidí nebylo jednoduché. Na některých místech se konaly dál tajné obřady, jež měly uspokojit duchy a ochránit jejich služebníky před pomstou a hněvem. To vedlo Břetislava II. v roce 1092 k vydání dalšího nařízení, kterým nakazoval čaroděje, kouzelníky a hadače vypudit z objemu svého království, rovněž háje neb stromy, které na mnohých místech ctil sprostý lid, vymýtit a spálit ohněm" a dále zakazoval konání mnohých pověrečných obyčejů.

To, co se v počátcích křesťanství tvrdě trestalo, bylo pak bohužel v 16. a hlavně v 17. století, jak vypovídají soudní akta, některými církevními hodnostáři zneužíváno.

Křesťanská pohřebiště se od 10. století vyznačují hroby v pravidelných řadách kladených za sebou a bez jakékoliv diferenciace. Zemřelí jedinci byli pochováni v natažené poloze naznak, s rukama podél těla, hlavou k západu, někdy s mírnou odchylkou v orientaci podle ročního období. Na těchto pohřebištích se občas setkáváme s několika málo hroby, a to buď v jejich okrajové části, ale někdy i přímo mezi ostatními hroby, které se odlišují zvláštním uložením těla mrtvého. To je důvod, proč jsou pokládány za ostatky upírů.

Nerituální způsob uložení a účinnější zásah na mrtvém, protivampyrická obrana

Protivampyrické obranné prostředky, které známe jak z etnografických, tak i z archeologických výzkumů, se na slovanských pohřebištích projevují několika způsoby. Víme, že k protivampyrickým obranným prostředkům docházelo ve dvou obdobích - stupních. 
Znakem prvého stupně, který byl proveden krátce po smrti jedince, je předně nerituální způsob uložení, a to na levém nebo pravém boku, případně uložení na břiše nebo v jiné orientaci tak, aby neviděl na východ slunce. Dále se protivampyrismus projevuje v nepravidelnosti uložení horních i dolních končetin, někdy doprovázené svázáním, s ucpáváním úst, zatížením kameny, probitím kůlem nebo kůlem vraženým vedle těla (magický význam), přibitím hřeby k dřevěné desce, opálením ap. Samozřejmým doprovodným protivampyrickým prvkem byly různé, avšak archeologicky nezjistitelné byliny a koření.

Ve druhém stupni, to znamená po nějakém čase od pohřbení, dochází ke znovuotevření hrobu s cílem účinnějšího zásahu na mrtvém. Ten se projevuje opět několika způsoby, z nichž známe oddělování případně vyjmutí nebo přemístění hlavy na jiné místo. Takovýto zásah lze také sledovat na celých, nebo částech dolních i horních končetin, případně i na jiných částech těla. Sem patří i probití kůlem, pokud nebylo provedeno hned při pohřbení.

Zde se však musí dbát na rozlišení zásahu do hrobu z protivampyrických, nebo z jiných důvodů. K druhotnému otevření hrobů totiž mohlo dojít například při jejich vykrádání, jež je od pravěku častým jevem na řadě našich i zahraničních lokalit. V neposlední době docházelo k otevírání a porušování hrobů pro různá kouzla, kvůli kterým byly z hrobů vyjímány hlavně lebky. 
 

Co přinesl výzkum v Čelákovicích

Na čelákovické lokalitě bylo zdokumentováno jedenáct hrobových jam s kosterními pozůstatky čtrnácti dospělých jedinců. Jejich skelety nebo jejich části ležely tak, jak byly v době pohřbu do země uloženy, nebo jak zanedlouho po pohřbení bylo s nimi naloženo. 

To dalo možnost sledovat jednak rozdílnou orientaci hrobových jam, uložení jedinců na zádech, na boku nebo na břiše. Zacpání úst, uložení rukou, jejichž poloha nesporně svědčí o svázání, i neobvyklé uložení dolních končetin. V jednom případě byl zjištěn i dřevěný kůl vražený do země u levé paže. To vše jsou opatření, která klademe do prvého stupně protivampyrických zásahů.

Naopak oddělení hlavy od těla a někdy i končetin jsou dokladem druhého protivampyrického stupně, který byl rozpoznatelný nejméně na čtyřech jedincích.

V rámci objektivních závěrů pro připravovanou studii a v roce 1971 otištěnou v Časopise Národního muzea v Praze, byly s tehdejším přednostou Ústavu soudního lékařství Univerzity Karlovy v Praze panem profesorem J. Tesařem konzultovány některé otázky vztahující se k tělu mrtvého člověka, aby se v závěrečném hodnocení podařilo v maximální míře vyloučit jiné možné vlivy nebo zásahy.

Důležitým momentem k zásahu proti mrtvému na končetinách v případě jejich nenormálního uložení a svázání, musela být nejspíše doba ihned po smrti, pokud nebylo svalstvo ještě ztuhlé. Po několika hodinách od smrti by zjištěná úprava musela být provázena násilným zlomením kostí nebo být provedena až po několika dnech, kdy se svalstvo opět uvolní.

V prostředí, ve kterém byli tito jedinci pohřbeni, nastává při normálních podmínkách pak nejdříve po šesti týdnech rozklad těla. Značnou úlohu však sehrává teplota a vlhkost. Tímto je dána doba druhého protivamyrického stupně, kdy docházelo po znovuotevření hrobu k oddělení hlavy, případně končetin bez poškození a rozházení ostatních kostí. Vyloučeno bylo i useknutí hlavy, při němž je hlava oddělena vždy až za druhým krčním obratlem, kdy navíc na obratlech zůstávají zřetelné stopy po sečné ráně. Také je vyloučeno případné uložení mrtvého do země až po řadě týdnů, t. j. v rozkladu, kdy by bylo již snadné oddělení hlavy. Tou dobou by totiž nedržely pohromadě ani ostatní partie těla. 

Několik slov na závěr

Nalezené pohřebiště je doposud unikátním nálezem ve střední Evropě. Zatím jde o jediné známé pohřebiště určené výhradně pro osoby označené za „upíry". Hroby byly v Čelákovicích nalezeny na malé, nejspíše jen pro tyto nebezpečné jedince vyhražené ploše, a to i v superpozicích a s tzv. zásypy, ve kterých antropoložka dr. M. Blajerová z tehdejšího Archeologického ústavu ČSAV rozeznala další tři dospělé jedince. Znamená to, že když přičteme další dva až tři hroby zničené již v roce 1950, došlo zde v rozmezí několika desetiletí k pohřbení asi dvaceti lidí.

Na základě nerůznějších úvah byla pravděpodobným důvodem zásahu do hrobu v tzv. druhém stupni nejspíše nějaká nehoda nebo tragická událost, která se po smrti odehrála v prostředí, v němž za života nebožtík žil. Mohlo jít o úmrtí, epidemii nebo úhyn dobytka, ale i přírodní katastrofu, byť i v podobě blesku a následného požáru, která patrně vyvolávala hrůznou představu „upíra", což k výše uvedenému zásahu tehdejší lidi vedlo a obava z něj byla nepopiratelně silnější, než strach za sáhnutí si na rozkládající se mrtvé tělo. Hloubka dna hrobů se pohybovala od 35 do 120 cm a některé partie mělce uložených hrobů byly druhotně narušeny nejspíše při zemědělských pracích. Tak nelze ani vyloučit, že již v minulých stoletích mohlo být toto zapomenuté staré pohřebiště narušeno a některé kosti zde např. vyorané, pak daly podnět k označení místa jako Mrchovláčka.

Zajímavostí však je, že kosterní pozůstatky, u nichž se ve většině podařilo určit pohlaví, náleží mužům, a to ve věkovém rozmezí cca 20 až 60 let. Jejich tělesná výška se v průměru pohybovala kolem 168 cm. V jednom případě byl zjištěn výskyt devátých zubů v horní čelisti. Jinak konkrétní materiál nijak zvlášť nevybočuje z hodnocené slovanské populace z jiných pohřebišť.

Vzhledem ke všem známým okolnostem historickým i archeologickým včetně průvodních nálezů železných přezek bylo toto pohřebiště datováno do konce 10. až prvé poloviny 11. století. Ani v současné době další získané informace v rámci archeologických výzkumů v celém okolí nijak toto datování neposunují, a tak opět můžeme konstatovat, že nález patří již do mladšího hradištního období, ne však ještě zcela křesťanského. 

Jaroslav Špaček

---

Základní literatura:

• Blajerová, M. 1971: Čelákovické pohřby vampyrů v pohledu antropologa. Časopis Národního muzea CXL, str. 218 - 232. 
• Krumphanzlová, Z. 1966: Der Ritus der slawischen Skelettfriedhofe der mittleren und jungeren Burgwallzeit in Bohmen. Památky archeologické LVII, str 229 - 327. 
• Krumphanzlová, Z. 1971: Počátky křesťanství v Čechách ve světle archeologických pramenů. Památky archeologické LXII, str 406 - 456. 
• Špaček, J. 1971: Slovanské pohřebiště s projevy vampyrismu z Čelákovic. Časopis Národního muzea CXL, str. 190 - 217. 
• Špaček, J. 2009: Poznámky k nové interpretaci pohřebiště s projevy vampyrismu a několik poznámek k otázce soudnictví městečka Čelákovic. Středočeský sborník historický 35, str. 185-208.
• Wollmann, F. 1923: Vampyrické pověsti v oblasti středoevropské. Národopisný věstník českoslovanský XVI, ad.