Staré „dobré časy“, kdy archeolog mohl kopat i to, co chtěl a co ho zajímalo, dávno uplynuly. V současnosti dělá spíše jen záchrannou službu. Investoři, stavebníci (od soukromých osob až po velké mezinárodní společnosti) zavolají do muzea a archeolog „běží“ dokumentovat různé rýhy (výkopy pro kabely ...), základy rodinných domů, občas i celé plochy. Všechno ve spěchu. Stojí za ním bagr, míchačka na beton nebo dělníci s lopatou a chtějí honem - honem pokračovat ve své práci.

V tomto shonu byl příjemnou výjimkou závěr archeologického výzkumu ve Vykáni. Za pomoci čtyř zdatných muzejníků (obr. 1) byla jedna z nalezených železářských pecí „in situ“ odvezena na archeologické pracoviště (obr. 2). Zde jsme měli dostatek času na její prozkoumání, rozebrání a detailní dokumentaci.

Metoda práce byla jednoduchá: řezání, focení, kreslení a odebírání vzorků. Vše probíhalo v zadním traktu našeho archeologického pracoviště, částečně také pod širým nebem přímo na dvoře. Pomocí rozbrusky s diamantovým kotoučem (tzv. flexy) se nám podařilo rozřezat tvrdě vypálenou stěnu pece tak (obr. 3), aby se nerozpadla a bylo možné dokumentovat jednotlivé části její konstrukce. Vzorky pro datování a další analýzy odebrali odborníci z Geologického ústavu AV ČR (obr. 4). Na výsledky rozboru odebraných vzorků v současné době čekáme.

Nález je typickým zástupcem pece tzv. tuklatského typu - polozahloubeného objektu ve stěně dílenské jámy (obr. 5). Tento typ běžně používali naši germánští předkové v době římské. Do této doby datujeme také vykáňskou pec. Důležitý je zejména její tvar, ze kterého odvozujeme název - šachtová pec (obr. 6). Tyto pece mají volně přístupnou stěnu jen zepředu s otvorem v dolní části.  Tato část pece se nazývá ústí (obr. 7). Tímto otvorem bylo možné vyjmout surové železo. Během tavení musela být pec uzavřena takovým způsobem, aby mohla být po dokončení výrobního procesu snadno otevřena. Tvrdě, vícekrát vypálená stěna (A) a méně vypálený uzavírající prvek (B) jsou dobře rozlišitelné (obr. 8 - 9). Z jílu vyrobená tzv. dyznová cihla, uzavírající ústí pece, byla po dokončení tavby vytažena nebo rozbita. Tvar cihly vykáňské pece je docela zajímavý. Na úrovni dílny je nejsilnější, směrem dolů se postupně zužuje a její horní část je sotva silnější než samotná stěna pece (obr. 10). Dyznová cihla je pečlivě vytvarovaná, uvnitř kopíruje tvar stěny pece (obr. 11), její povrch je vně uhlazený (obr.12). Uprostřed je špatně rozpoznatelný otvor, kterým rozdmýchávali v peci oheň (obr. 13).

Katalin Almássy, archeoložka a kurátorka archeologické sbírky Městského muzea v Čelákovicích

Použité prameny a literatura:
Fotoarchiv Městského muzea v Čelákovicích
https://www.celmuz.cz/cs/odborna-cinnost/odborne-prispevky/historie-vykane-pokracuje.html
Vladimír Salač, 2008: Výroba a pracování železa. In: Archeologie pravěkých Čech 8, Praha. Str. 59–63.
Radomír Pleiner, 2000: Iron in Archaeology: The European Bloomery Smelters, Praha.