O tom, jak kováři v raném středověku zpracovávali železo při výrobě mečů existuje poměrně rozsáhlá odborná literatura. Výrobní postupy jsou víceméně známé.

Každý meč se skládá z několika základních částí. Z čepele, „pracovní“ části zbraně, s hrotem, ze kterého po obou stranách vybíhá ostří. Střední část čepele v celé délce nebo v její podstatné části je obvykle prožlabena. Pro tento konstrukční prvek se velmi často používá termín „žlábek na krev“, slouží však spíše k celkovému odlehčení zbraně, než k odvedení životodárné tekutiny z těla protivníka. Čepel pokračovala trnem s navlečenou záštitou. Záštita (někdy také příčka) chránila šermířovu ruku před zbraní protivníka a zároveň umožňovala pevný a bezpečný úchop meče. Trn byl ukončen hlavicí. Ta sloužila mimo jiné jako protiváha čepele. Rukojeť meče mezi záštitou a hlavicí byla obalena vhodným materiálem. Obvyklá byla například kůže, používalo se však také dřevo, kost a mnoho dalších, i velmi dekorativních materiálů.

Meč byl především zbraní. Tedy nástrojem k účinné likvidaci protivníka. Této jeho primární funkci byla podřízena i konstrukce a použití materiálů odpovídajících vlastností. Meč musel být odolný, zachovávající svou ostrost a zároveň dostatečně pružný. Musel vydržet kontakt se zbrojí nepřítele nebo jeho zbraní a zároveň účinně vyřadit soupeře z boje. Těchto vlastností se dosahovalo zejména kombinací různých materiálů: železa a oceli (železo legované uhlíkem).

Při výrobě čepele našeho meče bylo využito jednoho ze způsobů, jak dosáhnout potřebných vlastností. Na základ čepele z měkčího železa jsou přikována ostří vyrobená z vysoce nauhličené oceli, celek byl pak zakalen. Výsledný výkovek byl odolný, pružný a zároveň bylo možné zbraň udržovat ostrou. Na první pohled složitá konstrukce vyžadovala od kováře zručnost a cit pro teplotu, měřenou v námi sledované době pouze zkušeností a odstínem barvy rozžhaveného kovu. Přes tyto, dnes těžko pochopitelné „primitivní“ podmínky při výrobě předmětů, na které byly kladeny vysoké nároky při jejich používání, se v raném středověku vyráběly velmi kvalitní zbraně. Zcela vyhovovaly tehdejšímu způsobu boje.

Záštita a hlavice meče již tak náročná na kvalitu základního materiálu nebyla. O to více času a řemeslného umu však bylo těmto částem věnováno při výzdobě výjimečných zbraní. Meč, který je hlavním hrdinou našeho příběhu, výjimečnou zbraní bezesporu je. O tom však až v další části našeho příběhu…

Pavel Snítilý, archeolog Městského muzea v Čelákovicích

Použité prameny a literatura:

Obr. č. 1 – Pleiner, R. 1962: Staré evropské kovářství, Praha. Upraveno.

Obr. č. 2 - http://marobud.cz/zbrane.html. Upraveno.

Obr. č. 3 - fotoarchiv Městského muzea v Čelákovicích.

Obr. č. 4 - restaurátorské laboratoře Archeologického ústavu AVČR, Praha, v.v.i.

Obr. č. 5 - restaurátorské laboratoře Archeologického ústavu AVČR, Praha, v.v.i.

Obr. č. 6 - http://templ.net/pics-making/blades/cross_section01v.jpg. Upraveno.

English translation