V červnu roku 2023 spatřila světlo světa publikace Jaroslava Kašpara Soubor studií k historii Čelákovic. Knihu vydaly vdova po již zesnulém autorovi Božena Kašparová společně s dcerou Ludmilou Knížkovou, editorem publikace je bývalý ředitel Městského muzea v Čelákovicích Jaroslav Špaček a spolupracovala na ní (při přepisu textu úvodní studie, při zpracovávání rejstříků, při průběžně prováděných opravách a při redakčních pracích) též Miloslava Marešová. Božena Kašparová také spolupracovala na revizi textů a provedení korektur, stejně tak Ludmila Knížková, která navíc ještě realizovala přepis čtyř studií již dříve vydaných Jaroslavu Kašparovi v různých historických sbornících (viz níže). Závěrečná vzpomínka na Jaroslava Kašpara pochází z pera Ivana Hlaváčka. Publikace má celkem 456 stran, vyšla v nákladu 100 výtisků a dle tiráže na ní nespolupracoval jazykový korektor. Autorkou sazby, grafické úpravy a obálky je Monika Přerostová, tisk realizovala firma Carter Reproplus Praha.

Ačkoliv Jaroslav Kašpar (1929­‒2014), svého času docent na katedře pomocných věd historických a archivního studia Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, žil v Čelákovicích již od roku 1956, význam jeho vědeckého díla dodnes zůstává zdejší veřejnosti poněkud ukryt ve stínu. Neprávem, neboť právě jeho práce jsou nepochybně vrcholem historického bádání druhé poloviny 20. a začátku 21. století souvisejícího s tímto polabským městem. Nejvýrazněji jeho činnost v celostátním měřítku ovlivnila obory novověké paleografie a historické geografie, důkladně se také zaobíral problematikou nevolnických povstání v 17. a 18. století. Mezi jeho nejvýznamnější knižní díla, ať již samostatná či realizovaná autorským kolektivem, náleží např. Nevolnické povstání v Čechách roku 1680, Ze starých letopisů českých, Vademecum pomocných věd historických či Soubor statí o novověkém písmu. Je také (spolu)autorem několika vysokoškolských skript, např. Úvodu do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím, Paleografické čítanky nebo Vybraných kapitol z historické geografie českých zemí a z nauky o mapách. Kašpar také publikoval celou řadu článků a studií, např. Názvosloví latinského písma v novověku, Pražský traktát o notule, Školní písmo v Čechách v letech 1774‒1932, Učebnice psaní Christofa Lindenspergera z počátku šestnáctého století, Norimberská písařská škola Johanna Neudörffera staršího a její vliv v českých zemích, Dvě studie k dějinám nevolnického povstání v Čechách roku 1680, Několik poznámek k historické práci kronikáře, O předmětu a úkolech historické geografie či Ferlesové v Čelákovicích. Další čtyři jeho již publikované jiné studie z historie Čelákovic se staly součástí nyní vydané knihy.

Soubor studií k historii Čelákovic sestává kromě již výše zmíněné vzpomínky a obrazové přílohy z pěti částí. První z nich je dosud nevydaná studie Jaroslava Kašpara Soupis čelákovických domů a jejich uživatelů v letech 1551 až 1910 (její rukopisná a strojopisná verze, odlišná od zde publikované, je uložena v Národním archivu). Jedná se o výsledek mnohaletého autorova úsilí, kdy z různých historických pramenů sestavil úctyhodný soupis čítající 435 čelákovických (a jiřinských a hrádeckých) domů, které se ve zmíněném, více než tři a půl století dlouhém časovém intervalu na území dnešních Čelákovic postupně i souběžně vyskytovaly. U jednotlivých domů shromáždil údaje zahrnující číslo domu, číslo a rozlohu stavební parcely, číslo, rozlohu a pomocí pomístních názvů i lokalizaci pozemkové parcely či více parcel (pokud k tomu kterému domu přináležely) a v neposlední řadě jména držitelů domů a časové rozmezí jejich držby, pokud to prameny umožnily. K této základní kostře pak u příslušných domů doplňoval další informace o jejich obyvatelích či o osudech domů (např. kdy byly výrazně rekonstruovány, kdy podlehly požáru apod.). Třebaže se jedná o výsledek enormního autorova úsilí, samotný text z logiky věci působí spíše jako encyklopedie či jako telefonní seznam, takže jej celý přečte pouze hrstka čtenářů, drtivá většina ostatních si spíše vyhledá informace jenom o svých domech, o domech, v nichž žili jejich předci, o domech svých známých či sousedů, případně o domech s přesahem do veřejného prostoru (radnice, katolický kostel, tvrz apod.). Z tohoto důvodu je třeba vyzdvihnout nápad spojit tuto dosud nevydanou autorovu studii se čtyřmi dalšími, v minulosti (konkrétně v letech 1997 a 1998) již publikovanými v historických sbornících, neboť tyto texty jsou nejen odborně fundované a metodologicky přínosné, ale též čtivé. Jmenovitě se jedná o studie Lidé a domy v Čelákovicích v polovině sedmnáctého století (1642‒1654), Čelákovice na počátku osmnáctého století ‒ obraz města ve světle přípravných operátů k tereziánským katastrům, Čelákovice v roce 1785 – historicko-topografický obraz města podaný na základě údajů josefského katastru a Čelákovice roku 1842 – historicko-topografický obraz města podaný na základě údajů stabilního katastru. Všechny tyto čtyři studie časově spadají do intervalu vymezeného úvodní studií, a jsou tak jejím ideálním doplňkem.

Tolik klady publikace, nyní obrátíme svou pozornost k jejím nedostatkům. Nejprve se budeme věnovat těm banálnějším a postupně se propracujeme až k těm z našeho pohledu nejzávažnějším. Začneme-li typografickou stránkou publikace, je třeba konstatovat, že kniha z tohoto pohledu obsahuje neobvykle vysoký počet prohřešků. Sousloví inventární číslo je někdy zkracováno na inv. č., jindy zase jen na i. č. a navíc v drtivé většině nesprávně bez mezer mezi zkrácenými slovy (i.č.). Stejně tak chybně jsou zkracovány výrazy číslo stavební parcely a číslo pozemkové parcely (správně č. s. p. a č. p. p., nikoliv č.s.p. a č.p.p.). Dalším častým pochybením je umístění tečky až za závorku obsahující celou větu začínající velkým písmenem (např. na str. 12 či na str. 51). Někdy tečky za větami zcela chybí (např. na str. 22 nebo opakovaně na str. 392‒393). Na str. 78 je nadpis kapitolky nevhodně umístěn na úplném konci této strany. Velmi časté je také chybné zalomení řádků, z celé řady těchto prohřešků uveďme ty nejvýraznější ‒ na str. 292 končí druhý řádek číslovkou 17 a následující pokračuje ¾ korce, str. 133 končí zkratkou čísla pozemkové parcely, ale její konkrétní číslo je až na začátku následující str. 134, na str. 408 je výraz Hradekczelakow na konci řádku rozdělen Hradekcǀzelakow. Na str. 292 je začátek závorky umístěn na úplném konci řádku, navíc v této části textu jsou, na rozdíl od ostatních, používány hranaté závorky namísto kulatých, ačkoliv nedůsledně (viz str. 307, kde je zničehonic mezi spoustou hranatých kulatá závorka). Letopočty v levé části strukturovaného textu úvodní studie jsou v naprosté většině bez interpunkce, ale opět nedůsledně, neboť v některých případech jsou doplněny čárkami i tečkami. Tyto letopočty jsou občas nahodile uvedeny na konci předchozího řádku výrazy roku či v letech, většinou ovšem nikoliv. Nepodařilo se ani sjednotit způsob psaní ulic (na str. 125 ŽEBRÁKOVA, na str. 126 Riegrova) nebo jmen (na str. 43 TRČKOVÁ z Lípy, ale o pár řádků níže VARLEJCH z BUBNA, na str. 153 ŘÍHA i Říha, tamtéž manželé Rybářovi, ale na str. 143 manželům KUDRNOVÝM). Velmi časté je též kolísání způsobů psaní u peněžních částek (někdy zlaté, někdy zl. a jindy jen zl, též groše české, gr. č. i gr č.) a u datací (polovina i pol., osmnácté, 19. i XX. století, případně stol., někdy roku, jindy jen r.). Zkracování plošné jednotky ar na pouhé a, ač také nedůsledné, činí text nepřehlednějším (viz na str. 28: … o velikosti 9,38 a a patřilo…). Dále se v textu vyskytují chybějící mezery mezi slovy (např. na str. 29 jižna či na str. 337 patrnéi), případně mezi číslovkou a měrnou jednotkou (např. v tabulce na str. 373 jsou hektary správně odděleny od číslovek, ale ary jsou – s výjimkou sloupce Pole – chybně umístěny bezprostředně za ně). V tabulce na str. 332 jsou ve sloupcích B a C velmi zvláštně pojmenované kolonky kor. počet a věrt. parcel – přitom stačilo přesunout slovo parcel pod slovo počet, aby bylo na první pohled zřejmé, oč se jedná (nešikovná u této tabulky je též absence záhlaví u jejího pokračování na dalších stranách, která vede ke zbytečnému listování tam a zpět). Na str. 354 a 355 schází paginace i název publikace v dolní části stránek. Nepříliš šťastné je též umístění poznámkového aparátu pod čarou v závěrečné studii, neboť v předešlých studiích jsou poznámky vloženy až za text. V závěru souhrnu typografických pochybení uveďme to nejčastěji se vyskytující – naprosto zbytné nadužívání uvozovek, navíc opět pouze nahodile a nedůsledně. Na str. 8 se píše jak o královském komorním městečku, tak o „královském komorním městě“. Na str. 12 je uvedena jak studie „Čelákovice roku 1842“, tak článek Čelákovická tvrz. Na str. 112 je ulice „Českobrodská“, ač v dalších případech jsou názvy ulic bez uvozovek, na str. 153 se v uvozovkách ocitly nejen „Kamenka“, ale dokonce i „děkanství“. Někdy toto nadužívání vede ke zbytečným duplicitám – na str. 148 se píše o tzv. „partizánské“ akci (prozatím pomineme měkké i ve slově partyzánské). V uvozovkách jsou také občas části vět (např. na str. 35), zřejmě se jedná o citace, které ovšem nejsou odlišeny kurzívou od běžného textu a není uveden jejich zdroj (znovu nedůsledně, na str. 59 zdroj uveden je). Nejčastěji jsou, bůh suď z jakého důvodu, v uvozovkách sevřena pomístní jména (na str. 27 se v jedné jediné větě tento nadbytečný znak opakuje třináctkrát!). Očekáváte-li aspoň v tomto případě důslednost, nedočkáte se jí – na str. 377‒380 jsou pomístní jména (tratě) uvedena kurzívou bez uvozovek (mezi nimi na str. 378 náhle též bez uvozovek i bez kurzívy), na str. 339‒342 a na str. 394‒395 bez uvozovek i bez kurzívy. Těžko pochopitelné…

Nyní obrátíme svou pozornost k jazykovým a gramatickým jevům. Bohužel i po této stránce publikace vykazuje nezvykle vysoký počet chyb. Často ve větách čárky scházejí (např. na str. 15, 22 či 43), jindy přebývají (např. na str. 58 či opakovaně na str. 115). Opomenutí interpunkce v tabulce na str. 316 nechtíc přispělo ke „zrodu“ nového českého šlechtického rodu Varlejchů z Valdštejna… Jsou zde překlepy (např. jedinný na str. 29), používání téhož slova v odlišných podobách (např. na str. 105 domkař, ale na str. 132 opakovaně domkář), vyskytují se tu i neexistující slova (pomístný na str. 339 i leckde jinde). Někdy ve větě chybí slovo (např. na str. 33 splácela roku – správně: splácela ho roku), často je použit chybný tvar či pád slov (např. na str. 6: poznatky … jsou … potřební, na str. 11: dnešní ulice – správně: dnešních ulic, na str. 289: přes … Sedláčkovou – správně: přes … Sedláčkovu, na str. 381: přes Císařskou Kuchyň – správně: Kuchyni, na str. 407: údaje … a … data byla zapsána – správně: byly zapsány). Rozpaky budí také rozpornost psaní velkých písmen (např. na str. 140 opakovaně tvrz, ale na str. 274‒275 pro změnu opakovaně Tvrz, na str. 353 Josefského katastru, ale na řadě jiných stránek správně josefského, na str. 381 Mstětická cesta, ale na str. 416 mstětická cesta). V textu jsou i chybně použitá slova (na str. 298 zmohl se – správně: vzmohl se) a dokonce také hrubky (partizán byl zmíněn již výše v jiné souvislosti, dále na str. 336: komisaři … dospěly).

Obsah na str. 5 již od kapitoly nazvané Obrazové přílohy uvádí odkazy na nesprávné stránky – zmíněné přílohy začínají již na str. 209, nikoliv na str. 211 – a to u všech následujících položek až do konce obsahu. Na téže straně je uvedeno, že na str. 94‒117 je pojednáno o jižní straně Stankovského ulice, ale již od str. 101 se v textu píše o domech při mstětické cestě (dnes Sokolovské ulici) a poté dokonce i o domech Ve Skále, v prodloužené Sedláčkově, v Kollárově a v Mochovské ulici – orientace v textu je tím značně zkomplikována. Dále je stále na téže str. 5 u všech čtyřech již dříve vydaných studií uvedeno, že byly přetištěny z různých historických sborníků (tatáž informace o přetisku se vyskytuje, opět u všech čtyřech, i na titulních stranách těchto studií). Naproti tomu se v editorském úvodu na str. 7 píše o přepisu těchto studií, což je ovšem podstatný rozdíl… Ve skutečnosti šlo opravdu o přepis, ale rovnou dodejme, že nepříliš zvládnutý. Při přepisu totiž sice docházelo k novým nahodilým zásahům do původních textů (např. na str. 407 v poznámce 3 byla u jednoho z citovaných děl správně změněna datace z roku 967 na rok 1967), přesto byly texty přepsány včetně celé řady chyb (namátkou již výše zmiňované zmohl/vzmohl, komisaři dospěly, byla zapsána atd.). Navíc byly nepozorným přepisem dokonce vyprodukovány chyby zcela nové, které původní texty nehyzdily – např. na str. 381 V rybníčkých, na str. 382 Při cectě Zálužské, na str. 410 to je to je, na str. 427 zaměření (správně: zaměřená).

Na str. 10 je uveden odkaz na str. 398‒399, ale z logiky věci zřejmě měl spíše odkazovat na str. 399‒400 (ty jsou zde navíc, na rozdíl od originálu, nevhodně rozděleny tak, že jste nuceni otáčet list). Na str. 46 je v textu, aniž by bylo zřejmé proč, ponecháno za číslem domu v závorce důrazné údivné sic i s vykřičníkem. Třebaže se pohybujeme stále v jedné a téže studii, je na str. 11 odkaz na obrázek č. 3, ale na str. 140 je odkaz na přílohu č. 5 – ani to se nepodařilo sjednotit. Nepřesných či rozporných informací je v publikaci mnohem více. Na str. 12 se v poznámce 14 píše o poslední majitelce čelákovického mlýna Kristině Říhové (†1965), ale na str. 149 k roku 1992 o dalším majiteli téhož mlýna Ivo Janouškovi. Na str. 13 se v poznámce 15 před jménem Jaroslava Špačka objevuje neexistující funkce – emeritní ředitel Městského muzea v Čelákovicích. Jaroslav Špaček není emeritním ředitelem čelákovického muzea, muzeum tuto funkci dle vlastních stanov ve své struktuře nemá, a i kdyby mělo, rozhodovalo by právě a jen muzeum (potažmo jeho zřizovatel), komu tuto čestnou funkci propůjčí – ta rozhodně nevzniká samozvaným sebeprohlášením se za emeritního ředitele. Na str. 29 je uvedena informace o povolení používání rakousko-uherského dvouhlavého orla v roce 1835, což je nonsens, neboť Rakousko-Uhersko vzniklo až v roce 1867. Na str. 139 se píše, že Čelákovice byly součástí brandýského panství od roku 1434, ale o pouhé dvě strany dále se čtenáři dočtou, že tytéž Čelákovice byly součástí téhož brandýského panství až od dob Jindřicha Kruhlaty z Michalovic, tedy od roku 1459… Ostatně tato část studie věnovaná čelákovické tvrzi vykazuje vyšší koncentraci rozporných a nepřesných informací než zbytek knihy, bohužel včetně jejího autorství. Ve stručném úvodu k této části studie (na str. 140) je konstatováno, že údaje ke tvrzi a mlýnu byly zpracovány Jaroslavem Kašparem společně s Jaroslavem Špačkem, oproti tomu v úplném úvodu k celé této studii (v poznámce 14 na str. 12) je za výhradního autora označen pouze Jaroslav Špaček. Těžko z toho být moudrý… Stručně k dalším nepřesnostem v této části: Jan z Cách zemřel již roku 1401, tvrz neprodala roku 1547 královská komora, ale již o něco dříve Krajířové z Krajku, Alexander Jošt Haugvic z Biskupic získal bývalou tvrz a další majetky v Čelákovicích už roku 1624, hospoda v bývalé tvrzi je doložena již roku 1666, nikoliv až v roce 1778, atd.

Ani strohý několikařádkový text uvádějící obrazovou přílohu (str. 209) se nevyhnul nepřesnosti – na str. 276 je použit plánek mlýna ze sbírek Státního oblastního archivu v Praze, ale ve výčtu zdrojů snímků na zmíněné str. 209 tuto instituci budete hledat marně. Přibližně polovina v publikaci použitých snímků pochází ze Sbírky Městského muzea v Čelákovicích, které ovšem ani vydavatelky ani editor publikace nikdy ohledně jejich použití nekontaktovali, což je jednak krajně nezdvořilé a jednak to logicky vede k zásadní otázce – jak je možné, že jimi vůbec disponují, a to včetně inventárních čísel? Když už jsme u inventárních čísel – také ta neodpovídají realitě, např. na str. 275 je u horního obrázku tvrze uvedeno, že má přiděleno inv. č. H 8426, ale pod tímto číslem je v čelákovickém muzeu uložena olejomalba mlýna s tvrzí autora A. Brázdy z roku 1887. Popiska snímku továrny Rudolfa Stabenowa (str. 259 dole) informuje, že tato byla do Jiřiny přesunuta v roce 1906 z Prahy-Žižkova, třebaže se Žižkov stal součástí Prahy až v roce 1922.

Ačkoliv se z několika prvních zápisů o čelákovických domech v úvodní studii jeví, že byly metodicky pojaty tak, že v levé oddělené části textu jsou chronologicky vypsána data prameny podchycených změn majitelů těchto nemovitostí, v příslušných letech doplněna daty, k nimž je znám rozsah pozemků a polností náležejících k jednotlivým domům, velmi záhy se ukazuje, že tomu tak důsledně není. Již u šestého domu (str. 21) je tato „metoda“ narušena a datum změny majitele se nachází v pravé textové části studie. Hned u následujícího domu jsou dvě tato data také v pravé části textu. Tatáž nedůslednost se projevuje opakovaně (např. na str. 61 u 72. domu). A naopak – v levé části textu se leckde vyskytují data se změnami majitelů ani s rozsahem pozemků nesouvisející (např. na str. 29, kde je u 15. domu nechronologicky doleva odražena doba purkmistrovství obyvatele domu, na str. 35, kde je doleva odraženo datum nesouvisející přímo s pojednávaným domem č. 24, na str. 48, kde je nechronologicky vložena doleva datace postavení sochy sv. Jana Nepomuckého, atd.). Také úvodní všeobecná datace výstavby toho kterého domu se někdy vyskytuje v levé části strukturovaného textu (např. na str. 32 u 20. domu), jindy je v pravé části textu (např. hned u prvního domu na str. 19). Tuto metodickou nedůslednost lze markantně ilustrovat např. na str. 114, kde je u domu číslo 197 informace o jeho vyhoření v roce 1845 uvedena v pravé části textu, kdežto u všech ostatních na téže straně je tatáž informace odražena vlevo.

Pomyslným vrcholem chaosu jsou jednoznačně rejstříky připojené za první studii. V úvodu rejstříku osob (str. 155) je uvedeno: „Za příjmením a jménem každé osoby je číslo stránky a rok výskytu daného jména v pramenech“. Tedy dva další údaje – ovšem hned za prvním jménem, stejně jako za všemi ostatními osobami v rejstříku, jsou údaje minimálně tři. Zmíněnou první osobou je Absolon Jan, k němuž jsou připojeny údaje: 18 (31) 1879. Dle výše uvedeného „návodu“ by tedy měl být uveden na straně 18 k roku 1879. Realita: je uveden na str. 31 u domu s pořadovým číslem 18 k roku 1879. Nevadí, aspoň se vysvětlil ten třetí v „návodu“ zamlčený údaj – jde o pořadové číslo domu. Takže to vypadá, že za jménem následuje pořadové číslo domu, tedy 18, v závorce číslo stránky, tedy (31) a nakonec rok. Jenomže hned u následující druhé položky rejstříku (Altmann Antonín, 72 (97) 1805, 119 (224) 1897) by tedy jeho první výskyt v publikaci měl být u pořadového čísla domu 72 na stránce 97. Skutečnost: je to naopak, je uveden na str. 72 u pořadového čísla domu 97… U druhé části Altmannových údajů si můžeme ověřit, která z výše uvedených variant platí – jelikož je jeho druhý výskyt na str. 119 u pořadového čísla domu 224, je zřejmé, že u první osoby (Absolona) došlo k prohození čísla stránky a pořadového čísla domu, a tudíž správná posloupnost je číslo stránky, v závorce pořadové číslo domu a nakonec rok výskytu v pramenech (tedy druhá varianta). U jména Antoš Jan se ovšem podoba údajů v rejstříku opět liší: 146 1641 H (423)… Dále je v úvodu k rejstříku konstatováno: „Opakují-li se v jednom domě v krátkém časovém úseku stejná jména týkající se prokazatelně jedné osoby, pak se její jméno v rejstříku uvádí pouze jednou a k němu je připojen rok nejstaršího výskytu. (Např. jméno Václav Antoš se vyskytuje v soupisu v letech 1612-1628 pětkrát. Protože šlo ve všech případech o jednu osobu, uvádí se v rejstříku čísla stran s jejím výskytem a rok nejstaršího výskytu 1612: Antoš Václav xx, xx – 1612 H.)“ Reálný zápis o osobě Václava Antoše v rejstříku, stále na téže straně 155, však vypadá radikálně odlišně než v „návodu“: Antoš Václav, 146 (423) 1614 H, 1619 H, 1620 H, 1628 H… Rok tu není uveden jen jeden nejstarší, ale čtyři (nikoliv tedy ani pět, jak je zmíněno v „návodu“), nejstarší výskyt – dle „návodu“ roku 1612 ‒ schází. Podíváme-li se na uvedenou stranu 146 do zápisu k domu s pořadovým číslem 423, s dalším nemilým překvapením zjistíme, že jméno Václav Antoš se zde sice vyskytuje čtyřikrát, ale v letech 1614, 1616 (nikoliv 1619), 1620 a 1628, což opět nekoresponduje s údaji v rejstříku… V závěru „návodu“ je uvedeno: „Shodná jména blíže neurčených osob v jednom domě se píší na samostatné řádky, stejně tak i stejná jména z různých domů, většinou představující různé osoby.“ Opět realita: Altmann Antonín je uveden pouze na jednom řádku, ačkoliv se jistě jednalo o dvě různé osoby shodného jména ve dvou různých domech (byl-li roku 1805 držitelem domu pořadové číslo 97, nemohl být v roce 1897 – tedy o 92 let později – majitelem domu pořadové číslo 224). U jména Aujezdský Fridrich je v rejstříku uvedeno, že v domě s pořadovým číslem 55 (str. 54) hospodařil od roku 1842, ale dle vlastního textu to bylo již v letech 1829‒1857. A to jsme stále teprve u několika málo jmen od písmene A… Takovéto pojetí rejstříku bez nadsázky hraničí s parodií… Za rejstříkem osob následuje rejstřík budov institucí a domů beze jmen jejich držitelů, který žádným „návodem“ uveden není, takže by se dalo očekávat, že bude obsahovat shodné údaje s rejstříkem osob. Nikoliv, zde jsou připojeny údaje pouze dva ‒ pořadové číslo domu v závorce a rok výskytu, číslo stránky schází. Pohledově rejstříky také hyzdí častý přesah jména až do sloupce s údaji, které jsou pak posunuty doprava mimo sloupec (např. na str. 157, 160, 161, 167 ad.).

A ještě jedna podstatná záležitost nebyla vzata v potaz, respektive byla vzata v potaz pouze výjimečně, nahodile a nedůsledně. Jedná se o to, že v úvodní studii schází křížové odkazy na jednotlivé domy, aby se čtenář či badatel v textu mohl snadno orientovat. Např. na str. 44 u domu č. 167 s pořadovým číslem 37 je na úplném konci uvedeno: „Součástí pivovaru byl i dům č. 171 mezi domy č. 169 a č. 172.“ Pokud se chcete o zmíněných domech dozvědět více, stojíte před komplikovaným úkolem. Za prvé není zřejmé, zda se jedná o reálná čísla domů či o pořadová čísla domů v této studii. Pořadová čísla domů najdete snadno, dle nich je celá studie strukturována. Po nalistování příslušných stránek však zjistíte, že o tyto se v tomto případě nejedná, takže stojíte před úkolem najít v relativně dlouhém textu příslušná reálná čísla domů. Tudíž vám nezbude, než listovat stránku za stránkou a doufat, že na tato čísla brzy narazíte. V případě č. 169 máte štěstí, neboť se nachází hned na vedlejší str. 45. Horší je to s čísly 171 a 172, ta jsou obě až na str. 57 (domy s pořadovými čísly 64 a 65). Pokud byste namísto ubíjejícího listování očekávali, že v případě pivovaru si pomůžete rejstříkem budov, budete vyvedeni z omylu ‒ třebaže byl dům č. 171 součástí pivovaru, rejstřík (str. 206) jej vůbec nezmiňuje (uvádí pouze hlavní budovu č. 167). Proč nebyla v textu ke zmíněným odkazům na další domy přiřazena k číslům domů také čísla pořadová, která je snadné rychle najít? Respektive, a je to již obehraná písnička, nahodile do textu umístěna byla ‒ např. na str. 40 u domu s pořadovým číslem 32 je u zmínky o jiném domě č. 166 odkaz na jeho pořadové číslo 36. A to stejnou formou, jakou jsou tato čísla uvedena v celé úvodní studii, tedy tučně a v závorce. Jinak tomu ale je na str. 121, kde je odkaz na toto pořadové číslo kurzívou, bez zvýraznění tučným písmem, bez závorky… S tímto problémem úzce souvisí v našem dlouhém výčtu poslední nedostatek publikace, který zmíníme (což zároveň rozhodně neznamená, že tam již žádné další nejsou). Text úvodní studie je doprovázen pěti obrázky (či přílohami) se starými mapami. První dvě mapy (str. 17) znázorňují Čelákovice v polovině 16. století, takže prezentují v podstatě totéž – pouze náměstí, Rybářskou, Na Hrádku, Kostelní, východní konec Stankovského a západní konec Sedláčkovy ulice. Ostatní tři mapy (str. 18, 131 a 139) jsou z roku 1842 a znázorňují tehdejší Čelákovice (tato mapa je ostatně v publikaci použita hned třikrát, neboť doprovází i dvě z již dříve vydaných studií), Jiřinu a Hrádek – tedy opět pouhou část dnešních Čelákovic. Navíc na všechny tyto mapy je třeba použít lupu, abyste v nich vůbec vyčetli nějaká čísla… Proč nebyla k textu přiložena mapa současných Čelákovic (případně alespoň Čelákovic po roce 1910), byť nutně rozdělená na více výseků po jednotlivých stranách, a proč do ní nebyla zanesena pořadová čísla domů z této studie, aby se čtenáři snadno a rychle zorientovali, je pro mě nepochopitelné…

Sečteno, podtrženo: přiblížit (nejen) čelákovické veřejnosti část díla nejvýznamnějšího místního historika Jaroslava Kašpara, přes nespornou kvalitu jeho práce neprávem zde doposud poněkud upozaděného, lze jednoznačně přivítat jako značně přínosný počin. Čtyři jeho již dříve publikované studie k historii Čelákovic, stejně jako dosud nevydaný soupis čelákovických domů v letech 1551‒1910, náleží nepochybně k vrcholům zdejšího úsilí na poli historického bádání. Jeho práce zrcadlí stejně tak kvantum fundovaných poznatků jako neúnavnou mravenčí práci s historickými prameny. A v neposlední řadě i vřelý vztah ke zkoumané problematice, ať už se jedná o novověké písmo, staré mapy či dějiny místa, kde dlouhodobě žil.

Jenomže kvalitní dílo má být korunováno kvalitní prezentací veřejnosti a v tomto ohledu je vydaná publikace, želbohu, jednoznačně zklamáním. Dle mého názoru ze všeho výše uvedeného očividně plyne, že čtenářům je předložena „pouhá“ pracovní verze dokončeného textu úvodní studie, nikoliv její finální verze určená ke zveřejnění. To je sice akceptovatelné, obzvláště u již zesnulého autora, ale jen v případě splnění několika podmínek: čtenářům nebude tato skutečnost utajena, ale naopak zdůrazněna, do textu již po skonu autora nebude nikdo zasahovat nebo budou případné pozdější zásahy očividně odlišeny od autorova originálního textu, v případě varianty zasahování do textu bude toto provedeno promyšleně, důsledně a ke čtenářům vstřícně.

Editor, vydavatelky a jejich spolupracovnice však zvolili tu nejméně vhodnou variantu – do textu zesnulého autora bylo zasahováno skrytě, nahodile a naprosto nedůsledně. V textu i přes zásahy zůstalo nevídané množství chyb, omylů, rozporných informací, grafických prohřešků i metodické nedotaženosti. Zvládnut nebyl dokonce ani přepis čtyř již v minulosti vydaných studií, neboť i v něm přes zásahy zůstala řada chyb a dokonce byly při přepisování vyprodukovány chyby zcela nové. Vynikajícímu dílu Jaroslava Kašpara tak byla prokázána pověstná medvědí služba, což je o to nepochopitelnější, když si uvědomíme, kdo mu tuto službu prokázal… Publikace předložená veřejnosti v této podobě je jednoznačně promarněnou příležitostí.

Závěrečná douška: Recenze se výhradně věnuje pouze publikované knize a záměrně zcela pomíjí pozadí jejího vydání. Vyvstane-li však v budoucnu potřeba reagovat na otevření tohoto tématu, muzeum případně nemá problém veřejnosti peripetie spojené s vydáním této publikace prezentovat.

Jan Hergesell, Městské muzeum v Čelákovicích

Text recenze prošel jazykovou korekturou, za jejíž provedení náleží velké poděkování Mirku Noskovi.