Vážení návštěvníci,

  v dnešním příspěvku si představíme některé typické předměty z muzejní sbírky, které souvisí s Velikonocemi. Na Velikonoce můžeme nahlížet v podstatě dvěma způsoby. Prvním jsou křesťanské Velikonoce, které jako svátek byly uznány zákonem císaře Valentiniána 7. srpna 389, a značí památku umučení a vzkříšení Ježíše Krista.[1] Druhý pohled je tradiční, spjatý se svátky jara a obnovy.
První pojetí zastupují v muzejní sbírce některé velikonoční pohlednice s motivem beránka (Božího, vítězného – Krista) s tématikou jeho vzkříšení (obr. 1, 2). Beránek se stal taktéž velikonočním jídlem, u nás snad již od 14. století, a to buď opravdový, nebo z těsta.[2] V naší sbírce můžeme najít např. tuto glazurovanou formu na pečení, bohužel nedatovanou (obr. 3). Zvykem, který lze taktéž zasadit do náboženského prostředí, je řehtání (hrkání, klapání), které má symbolizovat vyhánění Jidáše o Zeleném čtvrtku, doložené u nás v 16. století.[3] Ve sbírce ukazují na tuto tradici fotografie ze 40. let 20. století ze Sedlčánek (obr. 4) a z 60. let z Císařské Kuchyně (obr. 5). Jednotlivé řehtačky, které máme „ukryté v depozitáři“ (celkem 7 kusů), jsou většinou strojově zhotoveny, a pouze obecně až na jednu výjimku jsou datovány do první či druhé poloviny 20. století (obr. 6-11).
  Z prostředí velikonočních lidových zvyků spojených s motivem jarní obnovy je nejznámější tradicí pomlázka, jejíž doklady sahají asi do 14. století, bezpečný její popis pak můžeme klást u nás do počátku 17. století.[4] Pomlázkou rozumíme jak samotnou tradici, tak spletené vrbové proutí užívané ke šlehání (koledování), ale i výslužku za toto počínání. [5] Vrba zde má být symbolem síly omládlé jarní přírody, která se má šleháním vrbovými proutky přenášet na živé bytosti.[6] V muzejní sbírce máme dvě pomlázky, jednu z osmi, druhou z třinácti prutů, obě zhotovené asi kolem let 1950/1955 (obr. 12). O tom, jak se tento nástroj užíval, nás zpravují opět některé pohlednice (obr. 13-15), což mohlo vést někdy k dramatickým situacím (obr. 16). Výslužkou za toto „omlazení“ se stávaly ze strany žen a dívek obvykle slepičí vejce (snad také jako symbol znovuzrození přírody[7]), a to jak běžná (obr. 17), tak spíše zdobená, jejichž výrobu můžeme zhlédnout na dalších pohlednicích (obr. 18-19).
  Na závěr připojujeme ještě pár veselých pohlednic se zajíci, „snášeči“ vajec (obr. 20-22). Doklady této tradice pochází ze 17. století z Německa. Skrze povídku německého autora Christopha von Schmida – „Ostereier“ (1816), která byla přeložena do češtiny, ve které pro hodné děti snáší zajíček barevná vajíčka, která musí v lese hledat, se zvyk rozšířil kolem roku 1900 i u nás.[8] Populárnější však v dnešní době je zřejmě stále pomlázka.
Ať tak nebo tak, přejeme Vám, milí návštěvníci, příjemné prožití Velikonočních svátků, po jakémkoli způsobu.

18. 3. 2022
Petr Válek

Poznámky: