Rozhovor Mgr. Terezy Kučerové Zborníkové s Pavlem Rybkou

Během přípravy výstavy, jejíž myšlenka se zrodila již v roce 2013, mi autor obrazů a ukázek restaurátorských prací, pan Pavel Rybka, často vyprávěl příhody ze svého života, které jej ovlivnily nejen jako umělce, ale do jisté míry i jako člověka. U příležitosti výstavy jsem se tedy rozhodla mu položit pět otázek, díky nimž máte možnost poznat autora výstavy jako velmi poeticky smýšlejícího umělce.

Pane Rybko, pocházíte z Němčic nedaleko Litomyšle. V předškolním věku jste se přestěhoval do malebné chaloupky Vašich prarodičů, stojící přímo v litomyšlském podzámčí. Jak vzpomínáte na své dětství?

Na své bezstarostné dětství vzpomínám velice rád. V Němčicích mě babička brávala do lesa, kde byla louka, na níž sušívala seno. Loukou protékal malý potůček od lesní studánky. Chodívali jsme lesní cestou, kterou lemoval z jedné strany Dostálův sad a z druhé vysoké pšeničné klasy, kde se občas červenaly vlčí máky. Příroda byla v celé své živé kráse. První poznávání světa je vždycky tou nejlepší vzpomínkou, neboť to, co nás obklopuje, tvoří nás samé. Babičky mi kupovaly pastelky a sešity, do kterých jsem všechny své zážitky zaznamenával kresbou. Jako každé malé dítě jsem měl radost, když se mé dílko líbilo. V předškolním věku jsme se přestěhovali do Litomyšle. Chaloupka mých prarodičů byla v podzámčí, sousedila s panskou zahradou. Po okraji zahrady protékal potok. V této době jsem poznával město a celé okolí. Nejvíce času jsem trávil u strýce Jana Faltyse, který měl velké hospodářství a mnoho dětí, s nimiž jsem si rád hrával. Ve škole mě nejvíce bavila výtvarná výchova. Maminka mě přihlásila do lidové školy umění. Rohový dům pod proboštským kostelem vždy oživoval toto místo, neboť zde sídlila pohromadě škola výtvarná i hudební. Z oken pronikaly tóny klavíru a jiných hudebních nástrojů. Ve škole se vždy tvořilo podle modelů. Většinou jsme používali vodové barvy a tempery. Také jsme často modelovali z hlíny nebo dělali koláže z papíru.

V 70. letech 20. století jste se přestěhovali do Čelákovic, kde se nadále rozvíjel Váš výtvarný talent, podporovaný paní učitelkou Dagmar Uhrovou. Po ukončení povinné školní docházky jste nastoupil na Střední odborné učiliště uměleckých řemesel v Praze. Zde Vás, mimo jiné, učila paní profesorka Macková. I díky ní jste v roce 1988 začal vystavovat ve svém rodném kraji. Z jedné výstavy se rázem stala tradice trvající až do konce 90. let 20. století. Jaké bylo vracet se zpět do míst, která tak výrazně ovlivnila Váš výtvarný rukopis?

Vracel jsem se do Litomyšle vždy s pocitem jako bych dlužil všechen ztracený čas sám sobě. Rád jsem navštěvoval místa, kam jsem jako dítě chodíval na procházky. Jedním takovým místem byl také Nedošínský háj se studánkou a kapličkou sv. Antonína. Jisté je, že vás dokáže ovlivnit mnoho vzpomínek na mladší čas, který může být inspirací v současnosti. Výtvarný rukopis je daný asi už od narození. Rozvíjí se nejen činorodou prací, ale i náladou a prostředím, v němž člověk žije.

Výraznou kapitolu ve vašem životě tvoří Vaše restaurátorská práce. V roce 1977 jste se vyučil uměleckým malířem pro družstvo ŠTUKO pro obnovu památek hl. města Prahy. Pracoval jste například na opravách Národního divadla. Vaše práce byla velmi ceněna. Povězte nám o restaurování v Národním divadle více.

Práce pro Národní divadlo patřila k nejnáročnějším akcím, kterých jsem se účastnil. První etapa představovala především čištění. Zachovalá ornamentální malba se čistila chlebem. Stará barevnost se zdokumentovala tak, aby se dala namíchat barva. Ornamenty se přenesly na průhledný arch. Poctivě se vše čistilo a odmývalo mořskou houbou. Vyschlý a zvětralý povrch se poté vyspravil a konzervoval. Podklad se nechal vyzrát tak, abychom mohli provést podmalbu. Při restaurování některých zachovalých maleb se čistilo chlebem a provedla se oživující a zpevňující fixáž. Tím se rozjasnila především barevnost. Světla a stíny v malovaných akantech se špórovaly a retušovaly. Větší část se provedla rekonstrukčně, neboť podklad stěn byl velmi poškozen prasklinami. Poprsníky balkónů a lóží se přetíraly matným emailem v okrových odstínech. Vše muselo korespondovat s původní barevností. Po dokonalé a náročné přípravě jsme mohli začít zlatit. Byl k tomu potřeba polštář z jelení kůže, na němž se krájelo plátkové zlato, pozlacovačský nůž s oboustranným ostřím, pokládací štětec z jezevce nebo z veverky a jelení lůj. I když to byla práce velmi náročná, rád na ni vzpomínám i proto, že jsem se zde seznámil s velmi zajímavými lidmi. Zadostiučiněním pro nás všechny byla významná ocenění, která jsme za opravy Národního divadla získali.

Po Národním divadle přišla další velká výzva. Deset let jste se podílel na restaurování v kostele sv. Ludmily na Vinohradech. Jaká byla tato práce?

Pro malíře to byla velice činorodá práce. Šlo o práci na pseudogotické malbě, kde je použito nesmírné množství ornamentů, které jsou zakomponované i do klenby. Zejména pro starší kolegy to byla práce fyzicky velmi náročná, neboť se muselo po žebříku vyšplhat několik pater až do klenby kostela. Pracovalo se i v zimě. Bohaté ornamenty ve stěnách a sloupech jsme pozlacovali drobným vzorem křížků, pásků a linek. Zde jsem se seznámil s akad. malířem a restaurátorem Františkem Dvořákem, s nímž jsme se, myslím, vzájemně doplňovali.

V albech, do nichž dokumentujete Vaše restaurátorské práce, je velmi hojně zastoupeno dílo Rudolfa Vejrycha, objevují se i díla Maxe Švabinského, dvou malířů, jejichž život připomíná ve stejné době vzniklý román Johna Galsworthyho. Historička umění Hana Volavková píše s nadsázkou o životním románu obou malířů. Nazývá jej Sága rodu Vejrychů. Max Švabinský se nejprve oženil s Elou Vejrychovou, sestrou Rudolfa Vejrycha, s níž prožil desetileté manželství. Poté se zamiloval do Anny Vejrychové, roz. Procházkové, provdané za Rudolfa Vejrycha, s níž se po více než deseti letech životních peripetií oženil. Oba malíři prožili významnou část svého tvůrčího období v chalupě v Kozlově. Zde se vracíme k Vaší tvorbě inspirované díly obou umělců jistě i proto, že jste se velmi dobře znal se Zuzanou Švabinskou – Vejrychovou, dcerou Rudolfa Vejrycha a adoptivní dcerou Maxe Švabinského, kterou jste každoročně navštěvoval v kozlovské chalupě. Jak na tato setkání vzpomínáte? Do jaké míry Vás ovlivnila ve Vaší volné tvorbě?

Jednoho letního dne jsme s člupeckou babičkou odjeli do Kozlova. Je to malebná vesnička v okolí České Třebové. V sále kulturního domu jsme si prohlédli výstavu obrazů Maxe Švabinského připomínající hlavně kozlovské období jeho tvorby. Byl jsem z toho nesmírně dojatý. Nejvíce mi učarovaly drobné perokresby vytvořené z malých čáreček. Po výstavě jsme ještě navštívili domek rodiny Vejrychů a Švabinského, kde nás již z dálky vítala paní Zuzana Švabinská. Ukázala nám pokoje, kde žil Max Švabinský s Elou, i malířův ateliér zvaný „Kufr“. Paní Švabinská nám povyprávěla o životě Ely a celé rodiny. Bylo to pro mě,jako bych se ponořil do starých zašlých časů. Povzneslo to ducha a inspirovalo mě to k dalšímu malování. Velmi dlouho jsme se loučili a nakonec jsme si vyměnili kontakty a slíbili si další návštěvu zase příští léto. Později jsem poznal i dílo Rudolfa Vejrycha, které jsem vnímal jako mně velice blízké. Umělecky mě ovlivňovala díla obou umělců, zejména pak krajinomalba. Po prvním náhodném setkání jsme s babičkou každoročně navštěvovali paní Zuzanu v kozlovské chaloupce. Míval jsem s sebou většinou malířské desky s náčrty krajinek z okolí, nad nimiž jsme rozprávěli. Každá chvíle mi přinášela novou inspiraci a zároveň i nový příběh ze vzpomínek na život v chaloupce. Bývaly to krásné chvíle.